Autem po Kanadě (1. díl) – Spojili jsme práci s cestováním

Já a Martina jsme oba v Brně studovali lesnictví a když jsme konečně měli před státnicemi, tak jsme přemýšleli, jestli se nám opravdu chce najít si “pořádnou práci” a usadit se. A shodli jsme se, že vlastně ani nechce. Proto jsme na konci roku 2012 vyrazili do Kanady přes program Working Holiday…


Text: Mira Štěpán | Foto: Mira Štěpán, Martina Tekelová, FB M&M on the road


Nazdar Nomádi,

před nějakou dobou mě Martin požádal, abych něco napsal o našich cestách. Není to zrovna snadné, protože jsme momentálně opět na cestě a o nové zážitky není nouze, ale snažím se psát jak to jde. Rád bych Vás tedy seznámil s našimi cestami, přípravami na ně a taky tím, jak to všechno vlastně začalo.

Do Kanady na “Working holiday”

Vezmu to trošku ze široka. Já a Martina jsme oba v Brně studovali lesnictví a když jsme konečně měli před státnicemi, tak jsme přemýšleli, jestli se nám opravdu chce najít si “pořádnou práci” a usadit se. A shodli jsme se, že vlastně ani nechce. Proto jsme na konci roku 2012 vyrazili do Kanady přes program Working Holiday. To byla výborná zkušenost.

Nejdřív jsme strávili několik prvních měsíců na Vancouver Island, kde jsme pracovali na menších farmách a později, když jsme se trošku rozkoukali, jsme koupili minivan a projeli s ním za víc než 6 měsíců téměř celou Britskou Kolumbii, západní Albertu a Yukon. A právě o zážitky a postřehy z této cesty bych se s Vámi v tomto článku chtěl podělit.

Program Working Holiday spočívá v tom, že pokud je Vám méně než 35 let a pokud splníte určité podmínky, dostanete pracovní vízum na jeden rok. A co je nejzajímavější, během toho roku můžete měnit zaměstnání a tím pádem je to ideální pro cestování a poznávání dané země. Musím přiznat, že jsme si taky pohrávali s myšlenkou, že bychom to udělali jako většina lidí, co je na Working Holiday. A sice tak, že budeme v nějakém větším městě většinu toho roku pracovat, a až si něco vyděláme, tak koupíme nebo půjčíme auto a během posledních pár měsíců si ještě něco pocestujeme.

Nakonec jsme si ale řekli, že takovou příležitost máme jenom jednu a že to vezmeme pořádně po nomádsku. Takže koupíme auto a budeme cestovat a u toho příležitostně pracovat. Pokud možno, více cestovat. Se zkušenostmi z malých, rodinných farem jsme věděli, že se tam vždycky najde dost práce a pokud člověk umí alespoň zatlouct hřebík, tak by neměl mít problém. Taky jsme si dali podmínku, že na jednom místě nechceme zůstat víc než 2 týdny.

Sháníme auto a vyrážíme

Začátkem dubna jsme tedy začali shánět auto. Kvůli tomu jsme se přesunuli do Vancouveru, protože tam, jako v každém větším městě bylo mnohem více možností. Autobazary jsme rovnou vypustili a hledali jenom auta na prodej přímo od majitelů. Věděli jsme, že chceme minivan a protože je to v Kanadě populární typ auta, výběr byl opravdu veliký. Během týdne jsme se byli podívat asi na 10 aut. Vesměs to bylo dost zajímavé. Auta, ale především lidé, co je prodávali.

Nakonec jsme natrefili na evidentně dobře situovanou rodinu, která prodávala Ford Windstar z roku 1998 s vyměněnou převodovkou a k tomu s veškerou dokumentací. Najeto měl necelých 230 000 km a cena byla velice příznivá. To byl náš budoucí koráb.

Povinné ručení v Kanadě stojí něco přes $1300 na rok a nám se samozřejmě nechtělo hned ze začátku zaplatit tolik peněz. Dá se ale koupit jenom na 3 měsíce a to jsme také udělali. Při nákupu auta se ještě platí 12% daň z jeho ceny.

Když jsme vyřídili všechny formality kolem prodeje, začali jsme shánět výbavu do našeho budoucího “obytňáku”. Matraci (v dobrém stavu a od důvěryhodné slečny) jsme našli jenom za odvoz. Nádobí, dvouplotýnkový vařič s 5l plynovou bombou a další kempingovou výbavu jsme ve Vancouveru sehnali taky dost levně.

Původně jsme přemýšleli, že bychom se zbavili zadních sedadel a dozadu si smontovali dřevěnou postel, ale nakonec jsme jenom sklopili sedadla a matraci položili na ně. Pořád jsme měli dost místa na všechny naše věci a navíc jsme auto před našim odjezdem chtěli zase prodat, což jsme si mysleli půjde lépe se všemi sedadly.

Dozadu jsme ještě koupili 3 velké plastové boxy ve kterých jsme měli oblečení a věci na vaření, odmontovali a prodali tažné zařízení, které jsme nepotřebovali a navíc vážilo asi 15kg a konečně jsme vyrazili z Vancouveru směrem na Chiliwack, kde jsme měli domluvenou práci na dvou farmách.

Sbíráme první zkušenosti

Během prvních pár dnů nás docela zaskočila vysoká spotřeba, která byla něco kolem 15l/100km. Nakonec jsme po pročtení manuálu zjistili, že pokud je venkovní teplota méně než 7°C, tak skoro všechny polohy vnitřní ventilace automaticky zapínají klimatizaci. Od té doby jsme tedy jezdili pouze s foukáním na nohy a na sklo a spotřeba se ustálila na něco kolem 11l/100km. Inu, jiný kraj jiné standardy.

Taky se nám během prvních několika večerů, kdy jsme parkovali na farmě, kompletně vybila baterka. Uvnitř našeho korábu bylo totiž asi 8 světel, které se zapínaly s každým otevřením dveří. Automat roztlačit nelze a tak jsme museli použít startovací kabely od farmáře. Po této příhodě jsme vykuchali většinu žárovek a po zbytek naší cesty se nám naštěstí už nic podobného nestalo.

Po několika týdnech, které jsme strávili prací, chytáním ryb a turistikou kolem Chilliwack Lake jsme vyrazili přes Manning Park k jezeru Okanagan, kde to vypadalo asi jako v Chorvatsku.

Taky jsme si museli trochu zvykat na kanadské vzdálenosti a značení. A to třeba, když jsme projeli kolem 3 benzínek se čtvrtkou nádrže, nic zlého netuše, několik kilometrů za městem byla cedule, že další benzín bude až za 200 km.

Na této cestě jsme taky z auta viděli našeho prvního medvěda. Byl to sice jenom baribal a ne grizzly, ale i přesto jsme té noci chodili čůrat velice blízko auta.

Kolem Okanaganu byla úplná kovbojská krajina. Holé, skalnaté kopce vysušené od slunce a prý tam žijí i chřestýši, které jsme naštěstí neviděli. Tady jsme pracovali několik dní na dvou farmách. Na jedné z nich jsme dokonce sadili vánoční stromky, čímž jsme zavzpomínali na doby našeho studia.

Práci jsme opět prokládali chytáním ryb a turistikou. Dokonce se mi kromě pstruhů podařilo chytit i kapra, kteří jsou zde samozřejmě nepůvodní a nikdo je cíleně nechytá. My jsme si ho ovšem usmažili na vánoční způsob, jenom bez salátu.

Po zhruba dvou týdnech v této oblasti jsme se přesunuli více na sever do horského městečka Revelstoke, kde tehdy byla a stále je velká česká komunita. Po cestě jsme navštívili i přírodní termály, ke kterým vedla strmá, asi deseti kilometrová lesní cesta. To byl náš první minivanový offroad. Několikrát jsme škrtli podvozkem, ale dokázali jsme si, že se s naším vozem dají podniknout i trošku náročnější přejezdy.

V Revelstoke jsme navštívili Čechy, které jsme potkali v letadle cestou do Kanady a za několik družných večerů jsme se seznámili i s dalšími. Taky jsme si tam pořídili roční pas do národních parků, který stál asi $130. Zahrnuje celé auto, a platí po celé Kanadě.

Po této příjemné pauze u krajanů jsme pokračovali do národního parku Glacier, kde byla ovšem většina trailů stále kvůli sněhu a lavinám zavřená (začátek června) a tak jsme tam moc času nestrávili.

Potom jsme úplnou náhodou (stačilo se dát do řeči s jedním místním kovbojem na benzince) našli oblast, která byla plná jezer. U prvního jezera byl kemp, který se sice platil (asi $10 na noc), ale hned na první nához mi zabral a hned se zase pustil pstruh přes půl metru. Proto bylo rozhodnuto, že těch $10 obětujeme a zůstaneme přes noc.

Toho velkého pstruha se mi sice chytit nepodařilo, ale co bylo důležitější, objevili jsme další kempy, kde se už platit nemuselo. Jak jsme se dozvěděli, jsou spravovány BC Forest Service (lesní správa Britské Kolumbie) a je jich plná Britská Kolumbie. Skoro vždycky je jejich součástí kadibudka nebo dvě pro celý kemp a každé kempovací místo má většinou stůl s lavičkami a plechovou skruž na ohniště. Lze koupit speciální mapy, kde jsou kempy vyznačeny, ale dají se najít i na internetu, což jsme využívaly my.

Po této rybářské přestávce jsme pokračovali do Národního parku Yoho, kde jsme zůstali pár dní a potom do národního parku Banff, který je už v provincii Alberta a je asi nejnavštěvovanější v kanadských Skalistých Horách. Podle toho to tam taky bohužel vypadalo. Někdy se nedalo ani zaparkovat a známější místa se bez lidí nedala skoro ani vyfotit.

Na některých parkovištích se dalo zůstat i přes noc a to jsme samozřejmě využívali. Není nad to, jít si ráno prázdným parkovištěm na záchod a když s úsměvem na rtech (po úspěšně vykonané práci) vycházíte ven, už tam stojí 3 autobusy a všude je plno čínských turistů s fotoaparáty. Naštěstí, když člověk šel více než 100m od místa, kde se dalo zajet autem, už tam skoro nikoho nepotkal.

V Banffu jsme strávili dohromady asi 6 dní, protože jsme čekali, až otevřou štěrkovou cestu do Jižní Alberty, která je v zimě zavřená. Vede přes Kananaskis country, kde se natáčely například filmy Zkrocená Hora nebo Zmrtvýchvstání. Bylo opravdu zajímavé jet téměř 300km pouze po nezpevněné cestě a nepotkat žádnou civilizaci. Ale i na to už jsme si v Kanadě pomalu zvykali.

Na jihu Alberty jsme navštívili naše bývalé spolužáky z lesnické fakulty, kteří tam zrovna pracovali na výzkumu. Měli k dispozici celý dům a tak bylo velice příjemné mít na nějákou dobu zase střechu nad hlavou. Koho by napadlo, že se po Brně potkáme zrovna tady.

Strávili jsme u nich asi týden a na pár dní jsme si od odskočili i do národního parku Waterton Lakes. Tady jsme viděli několikrát medvědy na vzdálenost pár metrů. Měli jsme od kamarádů půjčený bear spray a tato zkušenost nás přiměla k tomu pořídit si náš vlastní. Je to takový větší pepřový sprej, který by (teoreticky) měl odstrašit útočícího medvěda. Naštěstí jsme ho použít nemuseli.

Po návštěvě jižní Alberty jsme se přesunuli nedaleko Calgary, kde jsme měli domluvenou další práci. Zajímavé bylo, že hned jak jsme opustili Skalisté Hory, ocitli jsme se v prérii, což je opravdu velká placka. Táhne se tisíce kilometrů na východ od Alberty přes Saskatchewan, Manitobu a končí pravděpodobně až někde v Ontariu. Jak říkají místní, když Vám na prérii uteče pes, tak ho vidíte ještě 3 dny!

Naše práce na této farmě začala opravdu zajímavě. Majitelka, kromě jiného, dělala i květinovou výzdobu v hotelech a hned jak jsme přijeli, tak se nás zeptala, jestli by nám nevadilo pracovat pár dní v hotelu v Banffu. To nám samozřejmě nevadilo a tak nám ještě ten den nabalila nějaké věci do našeho auta a poslala nás do Banffu po vlastní ose. Ona že dojede později. Hotel byl poměrně luxusní a my jsme měli vlastní pokoj. Pomáhali jsme dělat květinovou výzdobu asi 2 dny a další den byl Canada Day, což je něco jako kanadský den nezávislosti. Strávit ho v Banffu byl poměrně zážitek. Potom jsme se přesunuli zase na její farmu blízko Calgary, kde jsme ještě několik dní pomáhali opravovat ploty.

Když jsme skončili práci na této farmě, potřebovali jsme si zase obnovit povinné ručení, protože uplynuly 3 měsíce. Bohužel, pro cizince, kteří nemají kanadský účet jsme museli zajet do Britské Kolumbie a zaplatit pojištění osobně. Zajeli jsme tedy do nejbližšího města, kde byla pobočka, což byl Sparwood. Ten byl vzdálený zhruba 700km, ale co naplat. Pojištění na další čtvrtrok stálo něco přes $300, ale jiná věc nás trápila ještě více. Posledních pár dní, když jsme zatočili, tak se z předního kola ozývalo opravdu děsivé skřípění. Potom, co jsme koupili pojištění a jeli jsme kolem servisu, nedalo nám to a pro jistotu jsme se tam zastavili. Nakonec to bylo ložisko, které bylo nutné vyměnit. Kromě toho nám ještě řekli několik dalších věci, které by bylo potřeba vyměnit. Celkově by to vyšlo na víc, než jsme za auto zaplatili. Nakonec jsme si nechali vyměnit jenom co bylo nutné. Řekli jsme si, že nebudeme do auta zbytečně investovat a budeme spravovat pouze to, co bude třeba.

Po práci na této farmě jsme se přesunuli na sever od Calgary, kde jsme měli domluvenou další práci. Shodou okolností jsme zase opravovali ploty. Tentokrát na ranči.

Mezitím jsme si na jeden víkend odskočili na rodeo do malého městečka Nanton. Právě v tu dobu v Calgary probíhala známá Calgary Stampede, což je velká rodeová událost a alespoň mezi kovboji, s kterými jsme pracovali, byla opravdu důkladně sledována. Asi jako, když se u nás hraje mistrovství v hokeji. Rodeo v Nantonu připomínalo spíš něco jako naše závody dobrovolných hasičů. Na koních, kravách, malých i velkých býcích závodili místní kovboji všech věkových kategorií. Ti mladší na sobě měli většinou hokejové chrániče a několikrát jsme byly svědky toho, jak po dopadu soutěžícího na zem kopyto dobytka těsně minulo nějakou část jeho těla. A to všechno za nadšeného povzbuzování publika sestávajícího pravděpodobně ze sousedů, prarodičů, sourozenců, tatínků i maminek. Kromě pár modřin a škrábanců se ale nikomu nic nestalo.

Po těchto několika vesměs pracovních týdnech jsme měli v plánu zase nějákou dobu cestovat. Ještě jsme se opět zastavili na pár dní v Calgary, kde jsme si konečně založili kanadský účet a nemuseli tedy v bankách vždy vysvětlovat, že bychom si rádi nechali vyplatit šek, ale nemáme účet u této, ani žádné jiné kanadské banky.

Také jsme si chtěli nechat vyměnit olej, protože místním zvykem je měnit ho každých 5000km. Pravděpodobně je to kvůli benzínu s nízkým obsahem oktanů, protože běžné je tu k dostání 85 až 90 oktanový. Navštívili jsme tedy opět servis, kde následovala podobná procedura jako při skřípajícím kole. Tentokrát NEJENŽE nám olej nevyměnili, ale cenu všech potřebných oprav odhadli dokonce 2x vyšší než servis předchozí. Dokonce nám radili, ať zvážíme, jestli auto raději neprodat. Naštěstí nám nic neúčtovali. Poděkovali jsme a řekli, že zajedeme ke známým, které máme ve městě a ještě si to dobře rozmyslíme.

Hned cestou ze servisu jsme koupili olej a filtr, v čínské restauraci jsem si vyprosil prázdný kýbl od majonézy a ještě ten večer jsem na odpočívadle před hranicí národního parku odborně provedl výměnu oleje. Potom jsme vyrazili, tentokrát už potřetí, do Banffu. Ale o tom více až v dalším povídání.

Kdo chce sledovat naše současné putování, lajkněte na Facebooku naší stránku M&M on the road.


Text: Mira Štěpán
Foto: Mira Štěpán, Martina Tekelová

Info o nových článcích a videích na e-mail

Info o vydání nového článku ti vždy pošlu na e-mail, ať o nic nepřijdeš. Žádný spam, odhlášení na jeden klik. Tak to zkus.

Formulář se odesílá, počkejte prosím...



Autor

martin.kolcaba@gmail.com'

Martin Kolčaba

Provozovatel Nomádem.cz, NomadShop.cz a konzultant internetového marketingu libující si v SEO a použitelnosti webů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *