Autem po Kanadě (2.díl) – Z Banffu do Vancouveru

Nazdar Nomádi, doufám, že vás minulé povídání o naší kanadské cestě moc nenudilo. Pro ty z vás, kteří by se rádi dozvěděli, jak to dopadlo, zde máme pokračování.


Text: Mira Štěpán, Foto: Mira Štěpán, Martina Tekelová


Již potřetí jsme se tedy ocitli v Národním Parku Banff. Tady jsme si dali několik delších výšlapů, kde nebylo tolik lidí a pokračovali jsme na sever po Icefield Parkway. To je cesta horami, která spojuje Národní parky Banff a Jasper. Je to údajně jedna z nejkrásnějších cest světa, kolem které se nachází více než 100 ledovců. Zde jsme strávili několik dní a dojeli do národního parku Jasper. Těsně před parkem, na jednom z krátkých trailů jsme potkali česky mluvící skupinku lidí. Byli o něco mladších než my a zjistili jsme, že jsou to studenti lesnictví z pražské fakulty, kteří tu byli na letní škole. Inu, lesník a Slovan všude bratry má. Ten večer jsme, jak jinak, museli družně pohovořit a proto jsme se proti naší zvyklosti výjimečně ubytovali v kempu.

Národní park Jasper se nám oproti Banffu líbil mnohem víc. Nebylo tam tolik turistů a když, tak spíše lidi podobného ražení jako my. Strávili jsme tam několik dní a dokonce jsme dostali i pokutu. Parkovali jsme totiž přímo ve městě, kde bylo parkoviště i s veřejnými záchody otevřenými přes noc. Ideální místo. Na většině míst ve městě byly značky “no overnight parking”, ale tady byla pouze značka s obrázkem přeškrtnutého stanu. Mysleli jsme tedy, že to platí pro karavany a přívěsy a když tam může parkovat auto přes noc, to je přece jedno jestli v něm někdo spí nebo ne. První noc v pořádku, druhá taky a třetí den ráno jsme našli za stěračem lísteček na $30. Dokonce jsme dostali $3 slevu za to, že jsme zaplatili ještě ten samý den. $9 za noc, to nebylo až tak drahé ubytování.

Po Jasperu jsme pokračovali dál na západ a přenocovali u Mount Robson, což je opravdu pěkná hora s výškou téměř 4000m. Po cestě byly krásné řeky a tak jsme často zastavovali kvůli chytání ryb a občas přespali na některé z BC Recreation Sites, které jsou opravdu téměř všude.

Při kempování u jednoho z jezer se mi stala kuriózní nehoda. Nedaleko břehu bylo plovoucí molo, na které jsme doplavali a protože tam byla hlubší voda, rozhodl jsem se, že si doplavu na břeh pro prut a krabičku se třpytkami. Složený prut jsem držel v zubech a krabičku si strčil do plavek. Když jsem vylezl na molo, prut jsem měl, ale krabičku ne! Byly v ní všechny moje třpytky a taky několik woblerů. Hned jsem plaval zpátky a snažil se prohledávat dno, ale marně. Nakonec nám lidé, co kempovali na břehu půjčili kánoe. Krabičku, protože byla leskle stříbrná, jsme nakonec našli na dně, ale to už se začalo se stmívat a tak jsme toho nechali. Příští den jsme si zase půjčili kánoe a já jsem se snažil pro krabičku, která byla v hloubce asi 4 metrů, potopit. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Navíc se kánoe pořád na hladině pohybovala. Napadlo nás, že bychom si mohli udělat jednoduchou bójku a místo označit. S pomocí plastové lahve, provazu a kamene jsme bójku vyrobili. Když jsme měli krabičku na dně zaměřenou, připlaval odněkud pes a naši bójku aportoval na břeh. Shodou okolností patřil těm lidem, co nám půjčili kánoe. Tím definitvně pohřbil krabičku kamsi do bahna a už jsme ji neviděli. Zamáčkl jsem slzu, ale nedalo se nic dělat.

Druhý den ráno jsem si všiml, že z předního kola na jednom místě čouhají dráty. Pneumatiky nebyly nejnovější, už když jsme auto kupovali. Sice jsme přes internet našli člověka, který má doma neoficiální pneuservis a s byli jsme s ním domluveni, že nám pneumatiky vymění, ten byl ale v Prince George, což bylo stále ještě asi 300 km. Chtěl jsem kolo vyměnit a nasadit rezervu, která ale byla skoro prázdná. Dobře nám tak, zapomněli jsme ji zkontrolovat. Museli jsme tedy opatrně k nejbližší benzince, kde jsme rezervu nafoukali. To bylo asi 20 km a potom jsme na tu neplnohodnotnou rezervu dojeli těch necelých 300 km do Prince George. Z Jamese, tak se jmenoval ten pán, co pro nás sehnal a vyměnil nám starší pneumatiky, se vyklubal příjemný chlapík a jsme s ním přátelé doposud.

Nedaleko Prince George jsme se taky zastavili na takový předběžný pracovní pohovor v jedné lesnické firmě. V té jsme potom od dalšího roku pracovali téměř 4 roky, ale to by bylo na samostatný článek.

Z Prince George, což je poslední větší město na severu Britské Kolumbie jsme pokračovali přes Chetwynd do Dawson Creek, kde začíná Alaska Highway.

Ta byla postavena za druhé světové války američany, aby po pevnině spojila Aljašku se zbytkem USA.  Je na ní několik menších měst, ale většina vede opravdovou divočinou. Taky na ní lze spatřit bizony, kterých jsme také několik viděli. Při představě, že bysme do některého z nich v noci narazili jsme se od té doby snažili cestovat za denního světla.

Na jednom z odpočívadel jsme potkali cestovatelský pár z Německa. Byli asi v našich letech a trochu jsme s nimi popovídali. Němce bylo na této cestě většinou celkem jednoduché poznat. Narozdíl od naší second handové výbavy, byla jejich většinou úplně nová. Měli GMC Safari, což je tady docela běžný cestovatelský minivan. Svěřili se nám ale, že jim na Alaska Highway odešla převodovka, kterou museli nechat vyměnit. Kromě toho, že je to stálo asi $1600, tak ještě museli několik dní čekat na jediného mechanika v městečku. Ten byl zrovna na dovolené. Trochu jsme se při té představě otřásli a byli jsme rádi, že nás v servisech varovali pouze co se týče kol a řízení. Převodovka na našem autě už vyměněná byla, ale člověk nikdy neví.

Blízko městečka Watson Lake, které už se nachází v Yukon Territory jsme také viděli naši první polární záři. Přidali jsme také značku s našimi jmény do “lesa značek”, který vznikl při stavbě Alaska Highway, kdy si vojáci dělali cedule se vzdálenostmi míst, odkud pocházeli.

Při vjezdu do Watson Lake nás také překvapilo, že na lampách podél cesty visely, kromě jiných světových vlajek, často i vlajky české. Ptali jsme se na to v infocentru a řekli nám, že je to podle návštěvnosti z těchto zemí. Kdo čte Leoše Šimánka, tak ví, že Watson Lake je nejbližší civilizace od jeho srubu a že právě odsud do něj létá. Aby toho nebylo málo, kousek za městem je i hotel, který patří českému páru. Ten žije v Kanadě od roku 1968 a když jsme se vraceli zpátky na jih, tak jsme se za nimi zastavili na kus řeči.

Co se týče rybaření, více na severu jsou v řekách kromě pstruhů i lipani a v jezerech štiky. Yukonská povolenka stojí pouze $35. Narozdíl od povolenek Britské Kolumbie a Alberty, které pro cizince stojí něco přes $80.

Těsně před Whitehorse, což je hlavní město Yukonského Teritoria, nás dojelo auto, které většinou používá policie. Bylo ovšem bez označení a drželo se za námi asi 20 minut. Když jsem odbočil k jezeru, které bylo po levé straně a přejel přitom dvojitou plnou čáru, rozblikalo se jako vánoční stromeček, a zastavilo vedle nás. Ve Vancouveru nás už jednou policie zastavila a když jsem vystoupil z auta, tak na mě policista skoro vytasil pistoli. Věděl jsem proto, že mám zůstal sedět v autě. Moje obavy z toho, že jsem přejel plnou čáru byly zbytečné. Policista za námi jel prý proto, že naše rychlost byla pouze 70 km/h. Na cestě se mohlo jet 100 km/h. Takhle prý jezdí většinou opilí řidiči, ale on vidí, že já opilý nejsem. Ani mi nedal dýchnout. Když jsme mu řekli, že jedeme pomalu schválně, protože jednak máme starší auto a taky nechceme mít velkou spotřebu, podíval se na můj český řidičák, zeptal se jestli na Yukonu platí a popřál nám šťastnou cestu.

Když sme přijeli do Whitehorse a dostali se na internet, měli jsme email od našich známých, jejichž adresu jsme použili pro povinné ručení. Prý nám přišel dopis z pojišťovny, že nás někdo viděl, jak jsme nabourali do zaparkovaného auta a ujeli. To nás opravdu zarazilo, protože jsme o ničem takovém nevěděli. Hned jsme volali do pojišťovny. Nakonec šlo vše vyřídit přes email a nemuseli jsme nikde běhat po úřadech. Veškerá škoda prý půjde z povinného ručení a nebudeme muset nic platit. Nehádali jsme se tedy a souhlasili. Zahraniční řidičský průkaz platí v Britské Kolumbii 3 měsíce, ale pokud opustíte provincii, tak poté, co se vrátíte by měl platit opět 3 měsíce. Alespoň tak nám to řekli v pojišťovně, ještě než jsme koupili auto. Je to ale trochu taková šedá zóna. Nicméně zajímavé bylo, že jsem jenom napsal v emailu, že jsem byl v jiné provincii a že to mohu dokázat, protože jsem si v Albertě založil bankovní účet. Na to paní z pojišťovny odepsala, že jí stačí mé slovo. Pomalu jsme si na tenhle rozdílný přístup začali zvykat.

Ve Whitehorse jsme zůstali několik dní, protože měl přiletět můj brácha. Ještě jsme přes internet koupili starší box na střechu a tím jsme trochu uvolnili vnitřek našeho korábu. I ve třech lidech jsme se dovnitř docela pohodlně naskládali. Jenom jsme nyní museli sklápět matraci každý den, abychom uvolnili prostřední sedadla. Nebylo to ale až tak hrozné.

Když brácha přiletěl, vyrazili jsme směrem na Dawson City, což každý správný chlap a nejedna žena zná z románů Jacka Londona. Po cestě jsme znovu viděli polární záři. V kombinaci se slivovicí, kterou brácha přivezl, to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Ale polární záře byla tehdy opravdu silná. Nejenom slivovice. V Dawson City jsme samozřejmě nezapomněli navštívit hrob Eskymo Welzla a ve městě zůstali několik dní. Byli jsme zde koncem srpna a to bych řekl, je nejlepší čas pro návštěvu. Už téměř nejsou komáři, kteří zahynuli a ani turisti, kteří se už začali stahovat na jih a nebo zpátky do Německa.

Nedaleko Dawson City se nachází provinční park Tombstone, který je na podzim opravdu krásně zbarvený. Pro povolení jsme museli do kanceláře Yukon Parks sídlící v Dawson City. Když jsme jim řekli, co chceme jít za trasu, nejdřív nás varovali, že to opravdu není jednoduché a potom se zeptali, odkud jsme. Když jsme jim řekli, tak prý nebudeme mít problém. Nevěděli jsme, jak k tomu dospěli, ale bylo to zajímavé. Doufali jsme, že je nezklameme a nebudou nás muset zachraňovat. V parku jsme strávili 2 noci v našem stanu, který jsme našli, jak jinak, než v second handu, ale na to, že obě noci propršelo obstál velice dobře.

Potom jsme se opět přesunuli do Whitehorse, kde jsme doplnili zásoby a vyrazili, opět po Alaska Highway, do Národního parku Kluane. Zde se nachází nejvyšší hora Kanady Mount Logan vysoká téměř 6000 m. Po cestě jsme jeli přes malé městečko Haines Junction, které zde vlastně zůstalo po stavbě Alaska Highway. Dojeli jsme tam v sobotu večer a tak jsme si řekli, že bychom mohli jít ráno do kostela. Chtěli jsme jít do anglikánského, protože tam nikdo z nás ještě nebyl, ale nakonec se ráno v anglikánském nikdo neukázal. Tak jsme šli přes ulici do kostela katolického. Ten byl ovšem postaven z oválného vojenského hangáru! Po příchodu nás třech stoupl počet lidí uvnitř na 9. Farář přerušil mši a zeptal se, jestli jsme místní. Když jsme řekli, že ne a že jenom projíždíme, tak se nám představil a po něm i všichni ostatní. Farář byl z Irska a byl tam jenom na pár měsíců. Dále tam byl Francouz, Angličanka, Peruánka a Američan. Spolu s námi z Čech a Slovenska to byla opravdu pěkná směska. Na konci se farář přimluvil i za naši šťastnou cestu a po mši nás pozval spolu s ostatními na kávu a koláčky.

V Kluane Park jsme byli jenom na pár menších výšlapů a pomalu začali směřovat zase na jih, protože bylo cítit, že se blíží zima. Cestou na jih jsme se zastavili na údajně nejmenší poušti světa u městečka Carcross.

Potom jsme pokračovali dál po cestě č. 37, která byla opravdu pěkná. Lesy, na rozdíl od Alaska Highway, zde byly bohatší a protkány spoustou řek a potoků, které by stálo za to prochytat. Bohužel jsme na této cestě nemohli strávit více času, protože jsme spěchali za prací na další farmu blízko Smithers. Ještě jsme navštívili městečko Stewart, kde se nachází hranice mezi Kanadou a jižním cípem Aljašky. Na americké straně leží městečko Hyder a potom už pevnina končí. Zajímavé je, že z Hyderu vede cesta do lomu, který je opět na kanadské straně. Potom jsme pokračovali přes Prince Ruppert, kde je nejbližší severoamerický přístav do Asie a města Terrace a Kitimat, kolem kterých se nacházejí krásné hory. Když jsme tam ale byli my, tak bohužel stále pršelo a hory byly většinou v mracích. Dva týdny jsme opět strávili prací na malé farmě poblíž městečka Smithers, které je také obklopeno krásnými horami. To jsme zjistili až po několika dnech, protože se nad nimi také držely husté mraky.

Zima už byla opravdu cítit ve vzduchu, a proto jsme se moc nechtěli zdržovat, aby nám nenasněžilo. Ze Smithers jsme pokračovali opět do Prince George a tím jsme uzavřeli okruh dlouhý přes 4500 km, který jsme začali před 2 měsíci. Opět jsme navštívili našeho známého Jamese, protože posledních pár týdnů se z podvozku ozývalo občasné cvakání a vrzání. Když auto prohlédl, řekl nám, že je to tyč řízení, kterou by bylo potřeba vyměnit. V jeho domácí dílně na to neměl dostatečné vybavení a v servisu by to prý stálo asi $800. Když už to ale vydrželo takovou dobu, tak by to do Vancouveru, kam nám zbývalo už jen asi 750 km mělo vydržet taky. Tolik peněz nazbyt jsme stejně neměli a tak nezbylo než doufat, že dojedem. Když už jsme byli u Jamese, tak nám alespoň vyměnil pneumatiky. Zadní, které byly o něco méně sjeté než přední šly vzájemně prohodil. V PG jsme taky ještě koupili poslední pojištění na další 3 měsíce a na okraji města jsem opět vyměnil olej. Kýbl jsme tentokrát našli na skládce a tak jsme nemuseli hledat čínskou restauraci. Taky jsme na internet dali inzerát, že náš minivan bude za pár dní na prodeji ve Vancouveru.

Cestou do Vancouveru jsme jeli přes města Williams Lake, Horsefly a 100 Mile House, kde jsme po více než 15 000 km dostali první defekt.

Ve Vancouveru jsme naštěstí měli kamarády ze Slovenska, a tak jsme využili jejich azylu a auto po 6 měsících pořádně umyli a vyčistili uvnitř. Podařilo se nám ho prodat během několika dní i s veškerou kempingovou výbavou. Člověk, který ho koupil byl automechanik a prý si řízení opraví. To nás uklidnilo. Musím přiznat, že nebylo jednoduché se s našim minivanem po takové době rozloučit. Za skoro 7 měsíců jsme ujeli něco přes 16 000 km a projeli téměř celou Britskou Kolumbii, západ Alberty a Yukon. Vydat se na tuhle cestu bylo, podle mého názoru, jedno z nejlepší rozhodnutí, co jsme udělali a definitivně nám to změnilo život. Za půl roku jsme se do Kanady vrátili znovu, ale o tom zase v nějakém příštím povídání.

Text: Mira Štěpán
Foto: Mira Štěpán, Martina Tekelová

Info o nových článcích a videích na e-mail

Info o vydání nového článku ti vždy pošlu na e-mail, ať o nic nepřijdeš. Žádný spam, odhlášení na jeden klik. Tak to zkus.

Formulář se odesílá, počkejte prosím...



Autor

martin.kolcaba@gmail.com'

Martin von Nomádem.cz

Provozovatel Nomádem.cz, NomadShop.cz a konzultant internetového marketingu libující si v SEO a použitelnosti webů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *