20 000 km Afrikou v MB Unimog z roku 1961

Hostem ve videu byl a autorem následujícího článku je Ondřej Pivrnec, kterého můžete sledovat na jeho Instagramovém profilu a YouTube kanálu, kde mimo jiné najdete i zážitky z jeho aktuální cestě do Indie.

Kdybych měl psát podrobně, co jsme za těch pět měsíců na tomhle podivuhodném kontinentu zažili, tak je to minimálně na dvoudílnou knihu. Nicméně tento článek a jeho formát zkusím formulovat jako takové informační okénko a podporu podcastu, který jsme s Martinem natočili přes web někdy na konci července 2024, v době naší stále probíhající cesty do Indie a možná ještě dál. V době natáčení jsme byli v Beypazari v Turecku, a čekali, až nám opraví auto v Ankaře, kam jsme se museli vrátit z Gruzie, ale o tom taky jindy…

Naše auto - Mercedes-Benz Unimog z roku 1961

Auto bylo podrobně popsáno v samostatné videoprohlídce – jenom bych snad doplnil, že Afriku jsme jeli bez zvedací střechy, zahrádek a „plnohodnotné“ kuchyně, i když v tom, co posluchači považují za dostačující v tomto ohledu, stále tápu. 

Vnitřní prostor měl tedy rozměr 300 x 200 x 128 až ⁠⁠⁠⁠⁠138 cm. Povedlo se nám dovnitř dát vše, co my považujeme za potřebné a funkční a mohli jsme vyrazit.

Motor a vše ostatní bylo pro Afriku celkově ve špičkové kondici, což nemohu říct o momentální cestě do Indie. Za celou Afriku jsme vyměnili pouze jedno gufero v přední nápravě, jednou museli pročistit karburátor, vyměnit světlo a jednou jsme píchli. To se ukázalo jako zásadní problém a v servisu nám zničili jak ráfek, tak v podstatě novou gumu – opravit to už nedokázali a my odjížděli na rezervě ne zrovna skvělého stavu. Rezerva v Maroku asi po 4000 km praskla – no praskla, prostě bouchla za jízdy.

Libanonci v Bamaku v Mali naštěstí uměli zničenou gumu dát do pojízdného stavu, takže tenhle incident byl dost nepříjemný, ale řešitelný. Mezitím jsem v Bavorsku sehnal komplet sadu, a tím pádem jsme jeli bez rezervy – hlavně na lodi a pak asi 700 km po evropské dálnici. ☺☺ 

Vyrážíme! Evropa > Afrika

Cestu přes evropský kontinent jsme zvolili nejkratší a nejlevnější. To je myslím docela solidně popsáno v podcastu, ale jen pro rekapitulaci. My v Evropě nic vidět nechtěli. Provoz auta je drahý a my disponujeme ještě jedním prastarým vozem (Ducato Hymer Swing 1.9TD 1996), takže po rodném kontinentu cestujeme jiným vozem a celkem dost pravidelně, takže jsme volili pouze přejezd. 

Do Janova, odkud nám jel trajekt, jsme jeli 2 dny se zastávkou na Kufsteinu. Vycházelo to 500 km na den, což je v "Účku" (= Unimog) celkem v pohodě i se zastávkami a dojezdem k večeru.

 Problémem jsou evropská mýta. Naše auto spadá do kategorie Euro nula – long story short – jde o LOVE a tohle stojí dost (konkrétně v Rakousku a i vlastně na Slovensku, Itálie se platí na mýtných branách – volili jsme dálnici a zaplatili) + je s tím spousta práce na hranicích, kde je nutné registrovat „krabičky“.

Trajekt z Janova do Maroka

Přejezd lodí byl zajímavý – obecně se pohybujeme rádi všemi dopravními prostředky. Jediné, co nás překvapilo, bylo nalodění. Uprostřed moderního města se začaly rojit „starý káry“ a na střeše měly víc bagáže než objem celého auto. Okey – tyhle asi jedou do Afriky ☺. 

Italští celníci nezklamali a dokument k výjezdu od Národního technického muzea nám vůbec neorazili. Sice tam stáli a kouřili, na kanclu měli napsáno, že otevírat budou v 10:00, ale my vyjížděli v 17:00, tak to nestihli. Musel jsem to tedy řešit dodatečně. Auto nad 60 let stáří musí mít tenhle dokument, ale to je jen formalita, narozdíl od dalšího potřebného dokumentu - Carnetu.

Musím říct, že úřednice, které mají CPD v CK Autotourist na starosti, jsou naprosté profesionálky. Co se byrokracie týče, byla to nejlepší zkušenost – vše šlape jak hodinky!

Na lodi je to fajn – jede asi 52 hodin se zastávkou v Barceloně. Cestou hledám samozřejmě velryby a delfíny, ale bohužel místem, kde se vyskytují myšoci, jedeme v noci. Delfínů vidíme stovky. Ceny jsou evropské a jídlo vynikající, ale voda stojí asi 3,5 E za půl litru. Holt pít se musí a námořníci to vědí! 

Jsme v Africe! (Maroko)

Jsme v Africe a vystupujeme na Marockou půdu. Obecně Maroko moc neodpovídá představám o Africe. Vykáceli to tam již Římani, takže velcí savci jako sloni to měli spočítané už tenkrát, medvědi někdy do 19. století, no a lvi – symbol Afriky – asi do roku 1930 přežili v odlehlých oblastech Atlasu.

Primárně to je ale vyspělá zem, která připomíná Turecko nebo Francii. Infrastruktura je nová, vše se dá sehnat, lidé jsou víceméně milí. Asi jen jednou na nás řvali, ať táhneme, když nejsme muslimové, ale byly to děti a místní je hodně rychle uklidnili. 

Jedeme do Rabatu pro mauritánská víza. Dají se sehnat na hranici, ale tam už začíná chaos a my se mu chceme vyhnout. Trvá sice přes noc, než nám víza vystaví, ale my už jsme v travel modu. Nejsme tu kvůli nájezdu nebo kvůli přejezdu atd. Chceme vidět všechno. Procházíme se, jdeme do zoo, chodíme po restauracích, nasáváme atmosféru. 

Tady nás nic nepřekvapuje. Víme, že je to zem plná možností, že se zde dá najít milion aktivit od surfování až po hardcore tracky v poušti, normální výletění, turistování v Marakeši, hulení na východě země, nomádění po plážích. Tady je možné všechno a všechno funguje. 

Nás tlačí jediná věc – stihnout prezidentské volby v Dakaru. Máme na přejezd Sahary a Mauritánie asi 13 dní, což je pro nás dostačující. Po Maroku chceme víc putovat cestou zpět, teď musíme odvolit. 

Putujeme tedy zhruba 200–400 km denně, což na silnici podél Atlantiku jde celkem bez problémů. Kempíme v poušti a krom jednoho vyhnání vojáky nemáme problém. Cesta to je krásná a já jí mám moc rád. Poprvé jsem ji absolvoval v roce 2014 a pamatoval si Layyoune, Boujdour, Dahkhla a další krásná místa. Při pobřeží je mnoho národních parků, které jsou většinou vhodné pro birdwatching, což také hojně děláme. Všude se dá sehnat jídlo a povětšinou se dá platit kartou.

Z Maroka do Mauritánie

Na hranice s Mauritánií přijíždíme v 19:30 a v 19:30 zavírají – nevadí, celník (Maročan) ukazuje, kde máme přespat, ať ráno jdeme první na řadu. Ale nejdeme – spíme :-! 

Maroko je super, všem doporučujeme. Nemohu psát rozsáhlé studie o každé zastávce a národním parku – ale pokud by vás to zajímalo, jsou k dispozici v sérii MAMA AFRIKA na mém YouTube kanálu. 

Maročani i při výjezdu dodržují naprostou profesionalitu a i když musíme do všech scannerů, procházíme bez problémů. Problémy začínají na Mauritánské straně. Ale po několika hodinách hádání se a vyhrožování, že volám na ambasádu a ať mi okamžitě dají služební číslo, se mě vlastně bojí a zjistí, že ze mě nic nekápne ☺. Nechají mě teda pár hodin vydusit a všechny ostatní pustí, abych šel poslední, ale pak mi to razítko dají! 

Mauritánie je obrovská zem, která nemá jiný biotop než Saharu – ano, je sice rozmanitá, ale pořád poušť. Chvíli tedy jedete bílými písky, chvíli žlutými a chvíli štěrkem. Nám to nevadí, poušť je něco, co mě dlouhodobě fascinuje. Na severu je Capo de Blanc a na něm obří rybářský přístav v městě Nouadhibou.

My tam tentokrát nezajíždíme, ale na tomhle se místě se vyskytují tuleni středomořští - jedni z nejvzácnějších savců světa (i když nutno podotknout, že ochrana tohohle druhu probíhá opravdu urputně a stavy se dlouhodobě zvyšují). 

• Tady na severu také vede železnice do dolů na železnou rudu, což je velmi častá zastávka či cíl cestovatelů. 
• Národní park Banc d'Arguin se rozkládá jižně od Nouadhibou a je to gigantický migrační koridor pro ptáky, kdo má tak 3–4 měsíce, může to prozkoumat! 
• Nouakšott je na půl cesty na hranice Senegalu a je hlavním městem. Tady začínají první reálné stopy sub-saharské Afriky (trhy uprostřed ulice, chaos, neřešitelná doprava). 

V poušti občas nemají benzín. Abychom tedy do Nouakšottu vůbec dorazili, kupujeme podpulťák z příkopu za šílené peníze, ale tohle je mentalita, která tu funguje. Nechceš benzín za 80 Kč/l – dobře, tak buď nejedeš, nebo další nabídka je za 120 Kč – zdar/konec! 

Vlastně se nám ta zem líbí, i když je to islámská republika, co za kritiku islámu dává trest smrti. Ale my nekritizujeme ani nepolitikaříme, takže krom toho, že na nás místní něco občas pořvávají a ukazují takové posunky, které jsou hojně k vidění u nás na fotbale, nemáme problém a zemí projíždíme za pár dní, max týdnů, to už nevím. Na jihu země se poměrně výrazně mění krajina – blížíme se totiž k řece Senegal a řeka Senegal oficiálně zavírá Saharu a otevírá Západní Afriku. 

Mauritánie > Senegal

Hranice se dá překonat na dvou místech: Barrage de Diama a nebo Rosso. My volíme Diamu. Je to přehrada a jede se k ní asi 45 km po prašné cestě – jde to i bez 4x4, ale je to na pár hodin. Rosso, které je východněji, je přívoz a vypráví se o něm legendy: traveleři, co jezdí podle iOverlanderů a Caravanistánů atd si při vyprávění o Rossu berou dvoje slipy ☺. 

No, já tam byl v roce 2014 a byla to klasická Africká hranice – ten horší druh. Museli jsme uplatit asi 14 lidí a pak nás pustili. Na všechny bílé jak okamžitě nedostali úplatek, začali ječet, že jsou rasisti a cestou zpátky nám za energetický nápoj Bob Marley dali pokutu, že je to alkohol – asi 8000 Kč. Když jsme zavolali na konzulát, tak nám řekli, ať to zaplatíme, jinak nás zavřou.

K tomu chci napsat jen dvě věci: 

1. byl rok 2014 a my jeli poprvé do Afriky
2. konzuláty a ambasády většinou nemají ponětí, jak to v zemi chodí: snad nikde na světě se nám nestalo, že by tyhle instituce měly lepší info než my – nikde. Úředníci žijí v luxusních bytech, vilách s ochrankou, mezi místní nejdou a jaká je situace přes ulici nebo co se děje mimo expat čtvrť, vůbec netuší – no way! Konzulátem a ambasádou je dobré vyhrožovat zkorumpovaným fízlům, ale ta služba reálně nefunguje.

Barrage de Diama tedy překračujeme stejně jako hranici do Mauritánie – něco po nich řvu: že vím, že tohle je zadarmo a ať mě pustí, že znám zákony a používám jejich techniky. „Když mě nepustíte, jste rasisti – všechny lidi, co nejsou z Evropy, jste pustili.“ To na ně taky platí, takže jedeme do Senegalu. 

Hranice tam je překvapivě bezproblémová, ale možná to je tím, že vrchní celník má fotbalový dres Senegal a od první minuty na mě křičí Pavl Nedved, Pítr Cech. 

Formality trvají asi hoďku a musíme do Dakaru jet orazit Carnet. To je jasné ne? Proč by hlavní celník na hranici měl razítko? Musíš někam dojet asi 500 km a tam jít za dalšími 6 celníky, kde tě po dvou hodinách pustí do kanclu, kde sedí chlápek s obřími zlatými hodinkami a řekne: Carnet? Vrazí tam razítko a jdeš. 

Senegal je fajn – je na Africké poměry dost turistický, ale co znamená turistický? Je Egypt turistický? Je, ale jakmile si půjčíš motorku nebo se necháš vzít mimo pyramidy, tak lidi nechápou, protože turismus funguje v těchto zemích v zónách. 

My jsme se v Senegalu ocitli v zóně Saint-Louis. UNESCO památka, ale klasicky po Africku. To znamená pár starých baráků, co rozhodně nepostavili místní, ale teď už je mají ve správě, takže nejsou opravené, spíš se sypou, a do toho pobíhající turisti (většinou s guidem) a lovci lidí. 

Tohle místo je dost pokrokové na místní poměry, takže i přes svoji muslimskou víru od rána krosí (požívají alkohol) jako svině a pak jdou lovit☺. Lov je jednoduchý – seženeš tovar (třeba jedny brýle, žehlicí prkno, kamínek, zubní pastu atd.) a vyrazíš do ulic. V ulicích chytáš turisty a pak za nimi chodíš, dokud se neschovají – klidně 6 hodin. Nebo jim děláš ochranku, i když nechtěj a 48x je ubezpečíš, že jsi místní a že to tu znáš, že jen chceš, aby se tu cítili dobře a je jen na tobě, jak dlouho to vydržíš! 

Někteří ochránci to vydrží třeba i 3 hodiny, než jen tak pod vousy utrousí: „Gimmi mony, kadó?, euro, dolar“. A když nic nedáš, tak chtějí aspoň cigára nebo koupit pivko a jejich stamina je neskutečná! Joo sory bradr – zas dobrý, kámoši, nic nechci, dělám to pro tebe. 20 minut a „mony mony mony“! Pořád dokola☺ 

V Senegalu je síť supermarketů Auchan a kde jsou expati nebo francouzští důchodci, najdete tam KFC a McDonalds atd atd. Kde je osídlení a nějaký business, tam to docela funguje. 

My jedem do Dakaru orazit si ten CPD a prozkoumat město. Ono se dá obecně říct, že ty města toho moc nenabízí. Většinou nemají památky, poněvadž jsou ještě mladší než americká města a když historii mají, tak do roku 1957 tam bylo 945 obyvatel a paláce nebo kostely zrovna nepotřebovali. 

Pro nás ale zajímavá jsou – na ulicích se dá vidět Dunumba (ale naprosto náhodně – člověk musí chodit a poslouchat bubny a jít za nimi – tam tancují), trhy jsou zajímavé a my obecně jezdíme za poznáním, takže občas zajdeme na diskotéku, do hospody (rozuměj plechová střecha na kůlech v písku na ulici, kde je mrazák s lahváči). 

Dakar se tak trochu vymyká. Mají tam muzeum otroctví, monument, hipíky (Slayer pls). Do podniků pro Evropany a turisty nechodíme – to je stejné jako v Praze, akorát o 500 % dražší a ještě z těch Francouzů úplně stříká, jak mají radost, že je obsluhuje černoch a dělá jim slouhu – sorry, to není náš styl – POZOR NA TO JAK A NIKDY NESPOJUJTE PUNK S NÁSILÍM A RASISMEM A SVINSTVEM PODOBNÝM!!!!! 

My jdeme raději na maféčko (arašídový guláš), které bába vaří na ulici a pak si dáme kuželky (lahvové pivo☺) buď sami, nebo někde na štrýtu. 

Vlastně mi nedává žádný smysl ten styl cestování, kdy jedu někam kde to je o hodně dražší, je to tam o hodně horší než u mě doma a ještě tam vyhledávám stejné služby, stejné jídlo, nechodím mezi lidi, štítím se jich atd. Ale proti gustu... 

Když jedu do resortu, tak to chápu, ale jet objevovat Senegal a žít tam jako v Evropě sice jde, ale je to Evropa, kde je vedro, draho, bordel, divní lidé, otravní lidé a nic moc navíc. No nevadí – já mám dost často problém s dlouhým mluvením a rozepisováním, takže tenhle článek by měl normálně tak 187 stránek, ale stáhl jsem to na 6-7 ☺).

Freecamping v Senegalu

V Senegalu je freecamping v pohodě – chce to mít zásoby, poněvadž na těch vesnicích vždy nejde všechno sehnat. Legislativu nikdo neřeší. Jediný problém, a to pro nás dost zásadní, že i když se schováš (a to my dost často děláme), tak tě místní najdou a nenechají tě. Vaříš kafe – okey, přisedám a chci taky – po dvou hodinách a třech kafích neodcházím – chci další. Tohle docela problém byl, no. 

Jinak spotů tam je nekonečně mnoho a bezpečnost je řekl bych větší než v Západní Evropě. Nikdo vám nic nechce udělat nebo se Vám vloupat do auta, jenom přijde skupinka lidí, sedne si metr vedle vás na zem a budou tam, dokud neodjedete. 

Senegal doporučuji všem travelerům, které zajímá exotika, nevadí jim interakce s lidmi + jsou schopní změnit stravu (v evropských marketech jsou ty ceny úplně neskutečné – ale tak chci si kupovat Veselou krávu za 180 Kč?), nevadí jim někoho uplatit nebo se hodiny a hodiny hádat. 

Plus pochopitelně je tu ta druhá stránka, a to je příroda, a ta je zde naprosto unikátní – koho to zajímá, najde si, ale tady máte pár tipů: Niokolo-Koba, Delta du Saloum, Casamance, Magdalene, Bandia, Fathala.

Návštěva Gambie - státu obklopeného Senegalem

Senegal má v sobě ukrytou taky Gambii, kam jedeme cestou na jih. Hranice klasika: hned první úředník mi poničí Carnet – pohoda, stojí to jen 10K a záloha je přes kilíčko. Když to vrátíš špatně, záloha propadne. 

Běhám tam jak blázen a po hodině se dostanu opět za troje dveře, kde… klasicky zlaté brýle, obří zlaté hodinky a pak „povídej, chlapče, co potřebuješ, já tady king in the castle“. Vysvětlím mu to a je v pohodě – tihle lidé nahoře jsou sice namistření, ale dá se s nimi mluvit, takže CPD opravíme.

Tuhle hranici ale bez úplatků neprojdeme. Policajtka řekne na výjezdu: kde je tohle razítko? Říkám, že to ze zákona nepotřebuji, a ona na to: "Já jsem zákon!" Vracím se a platím za něj, ukazuji jí ho a ona je už „ma best frend“ a pouští nás do „smajling kóst of Africaa“. 

Gambie je malý stát podél řeky Gambie, je anglofonní, jelikož Britové dobře uměli na vodě a tím pádem to území ovládali pomocí vpádů přes řeku. Francouzi to asi uměli dobře zase na zemi, i když si to nedovedu představit, ale to je historie.

Gambie je poměrně dost moderní (na Afriku), je tam hodně rozšířený turismus a je tam masivně rozšířený sexuální turismus – je to taková Mekka starších dam z anglicky mluvících zemí. 

Každá policejní hlídka nás zastavuje a něco chce, ale tady na to jdou jinak. Tady dělají vtípky a pořád něco řvou (v dobrém slova smyslu) „jů háv tů smáááájlll – Gambiáááá“. 

Nakonec je to jedno, že nejsou nepříjemní a dělají vtípky, protože taky chtějí peníze. Takže ať dělají, co chtějí – jsou to zkorumpovaní fízlové! Vrcholem je, když jeden fízl mě zabavuje vtípky a druhý Markétě šahá na nohy, to už se nám fakt nelíbilo. 

My jedeme do Gambie hlavně do národního parku Gambia River, kde je možno vidět hrochy, krokodýly a šimpanze (ale to je zdlouhavý příběh – koho zajímá, najde si šimpanzi Gambia River). Svůj účel to splňuje a všechno, co chceme, vidíme. 

Money, money, money - Gambijská mentalita v kostce

Dostáváme se taky do města Janjanbureh na festival místní kultury. Lehce popíšu – podle mě to bezvadně vystihuje místní mentalitu. Domluvíme si spaní na dvoře takového penzionku. Majitelé jsou úplně narvaní, ale totál – krosí jen kořalku. Dobře, bavíme se s nimi, dáme nějaké to pivko a pak vyrazíme na festival. 

Festival je super – Afrika: masky, bubny, tance, performance, totálně vyklepané repráky, které jsou tak strašně nahlas, že by ohluchl i Lemmy Kilmister; a taky samozřejmě zhruba několik desítek turistů, které samozřejmě vodí guidi – ochraňují je, říkají jim, co mají dělat. 

My ale guida, který by nás zkásnul, nemáme, takže za námi přichází hlavní organizátor a ptá se, zda jsme zaplatili. Tak říkám: a za co? Nikdo po nás nic nechtěl, nikde není napsané, že máme platit, nikde není plot, nikde není brána. Jsme tady na louce a koukáme, jak lidi bubnují a tancují, navíc jsem si nevšiml, že by někdo platil nebo jste to chtěl po někom jiném. V klidu říká: "Jste turisti, musíte platit." A říká nějaký úplný nesmysl – třeba 600 Kč na jednoho. Na druhou stranu ale chápe, že jsem dost vytočený a že to se mnou nebude mít lehké, tak diskutujeme a v tu chvíli se do toho vkládá náš samozvaný kámoš (prostě přišel a řekl, že je náš best friend – chtěl jen pivko a cigára☺) a něco tomu chlapovi vysvětluje. 

Po chvilce na mě ten chlap mávne něco jako – jooo v poho, bráško. Buba vysvětluje, že je součástí místní komunity a že dělají festival dobrovolně a že není výdělečný, ale že nějak ho financovat musejí, tak prostě od turistů, co sem přijedou organizovaným zájezdem, vybírají peníze. My jsme ale traveleři a jeho kamarádi a chápe, že nemáme tolik peněz a že vlastně to je dost rasistický, když platí jen „nečerný“ lidé. Domluvil s ním, že zaplatíme půlku komunitě, ve které je on a jeho kamarádi (také jsou naši best frendi: africká Němka, její manžel z Gambie a další tři totální ožralci – všichni rastafariáni). Oni v té komunitě opravdu jsou – to je pravda, ale ale ale. Říkám Markétě: "totálně kecá, sebere prachy a zdrhne." Markéta mu věří. 

Bubovi jsem řekl, že mu peníze dám, ale ráno. Nevěřím mu, jemu to ale vůbec nevadí a celý večer nás doprovází, když jdeme do auta, tak jde s námi a 20x za minutu se mě ptá, proč mu nechci dát peníze teď. No nic, long story short: zjistil, že mě nezlomí a zkusil poslední možný geniální tah. Sehnali s chábry Evropské hůlo a přizvali nás na žbré. Skaňour silný jak ze skříně pražského Jižního města zlomil i mě a Bubovi jsem peníze v noci dal… 

Ráno jdeme na fesťák a chytá nás organizátor, že je tady pro ty peníze, které mu máte dát. Z mojí odpovědi poznal, že asi nebude vhodné po mě něco chtít. Markéta mu vysvětluje, že jsme zaplatili Bubovi. V tu chvíli Buba, který tam o kousek dál chlastá, zmerčí co se děje, sedá na motorku a s krabičákem v ruce mizí. BFF!

Zpět do Senegalu, na cestě do Guiney

Vracíme se do Senegalu – hranice pohoda, dokonce nám celník vystaví celní deklaraci asi za 500 Kč a nemusíme plýtvat stranami CPD. Jižní Senegal je o hodně míň zasažený turismem, tady začínají trhy, kde mají cibuli a lilek a nic víc. O 50 km dál mají sušené sumce a lilek a nic víc – takhle to pak pokračuje dál a dál. Jedeme do Niokola – super, skvělý, top. Z Niokola míříme do savan, kde se vyskytují stepní šimpanzi, a chceme překročit do Guiney. Průměrná rychlost 3,5 km/h, po překročení do Guiney asi 3 dny v kuse 18 km/h.

Hranice celkem v klídku, tady už jsme totální atrakcí, takže celníci jen loudí pívo a pak mi jeden říká "ty volé brooo, tak mi dej aspoň tu čelovku nebo já nevím, co s tebou". 

Šéfka celníků má potetovaný kozy a má i razítka a umí vyplnit CPD. Většinou to dělám sám. Guinea je vojenská junta, je strašně zaostalá, všude jsou vojáci a všude je korupce. Fízlové několikrát zastavili dopravu na jediné tepně do Conakry, aby nám oznámili: "my jsme fízlové, dejte nám prachy". Nic jsem jim nedal a dělal takové scény, že vlastně když se nad tím zamyslím, tak to skoro bylo nebezpečné, ale platí – kdo je větší a řve, tak je silnější. Většinou se mě bála celá ulice, když jsem vyskočil z auta a spustil na ně. 

Pak nás taky párkrát zatkli za špionáž – probudíš se a vedle káry stojí pět chlapů s AK47. "My vojáci – vy špióni! Jedete s náma, navíc máš maskáče" (jo mam, z Dekáče, no). To stačí, seš špión. 

Jednou nás zatkli, že Markéta fotila, to bylo nepříjemné: ten voják byl fakt krutej a dost jsem se bál, ale co – několik hodin na stanici, než otevřeli pozlacené dveře a tam zlaté hodinky, zlaté brejle a 18 vyznamenání. A po prohledání obsahu všech telefonů řekl jenom naštvaně: "to jsou turisti volové – pusťte je!" 

V Conakry totální dopravní peklo, nic moc lidi, nic k vidění – ambasády nefungující. Na ulici milion chytačů s 587 příběhy. Jsem prezidentská ochranka, zaplať. Jsem majitel parkoviště – zaplať. Můj brácha je v národní gardě – zaplať, chci být jako on. Nemám co jíst, zaplať… 

• Silnice v Guineji jsou naprosto příšerné – bez 4x4 se dá jet po jedné silnici, takže si místní z Guinei nebo Sierry Leone běžně zajedou i 1000 km, aby najeli na tuhle trasu. 
• Silnice staví Čínani, všechen business mají Čínani nebo Libanonci. 
• Rurální oblasti jsou nádherné, ale nedá se tam dostat. (Hledejte Upper Niger, Fouta Djalon, Haut Niger, Labé, …) 

Guineu rozhodně nedoporučuji lidem, kteří chtějí normálně cestovat a nechtějí se s nikým denně 500x denně hádat, nechat se zatýkat, nesehnat vodu, nesehnat jídlo a pořád se bavit s někým, kdo má AK47. 

Samozřejmě, dá se to jet podle iOverlanderu a schovat se v kempech, které mají expati – tahle možnost tu je vždycky. Ale klasický pohodový freecamping tady nehledejte. 

Pobřeží Slonoviny nevyšlo, Sierra Leone to jistí

Chtěli jsme si zajistit víza do pobřeží Slonoviny, ale na ambasádě nám konzul řekl, že teď je zrovna nevydávají pro auta, ale že když uplatíme celníky, tak možná projedeme. Ok, na to kašleme. 

Jedeme tedy do Sierry Leone. Víza na konzulátu v Conakry v pohodě, až na to, že se musí platit v dolarech a v cashi. My v autě prostě prachy nikdy nevozíme, tak jsme říkali aha, a kde máme sehnat dolary v Conakry? "Přece black market!", dostalo se nám odpovědi. 

Šel jsem to tedy nejdřív zkusit do banky a říkám, že potřebuji na tenhle dolarový účet poslat dolary. Mám dolarovou kartu. Převody z účtu na účet jsou zatím asi tabu. Absolutně nechápali, co po nich chci. Dobře no, tak jsem šel do bankomatu a tam na 27krát vybral několik stovek miliónů a vyměnil to za 200 dolarů s chlapem, co prodával rejži a prací prášek.

Sierra Leone je po dost krutý občanský válce, ale vše tam jde extrémně nahoru. Přechod hranic byl hladký jak samet. Všichni perfektně pracovali, nikdo nechtěl úplatky, a kdyby náhodou někdo něco chtěl, tak tam byl nějaký oficír, který hlídal, aby se to nestalo. Jen jedna celnice mi šahala na vousy a ptala se Markéty, zda nemůžu být její friend. Nicméně tohle humorný bylo a my byli konsternovaný z toho, že hranice můžou být ok. 

Za hranicemi už to tak v pohodě nebylo, ale nutno podotknout, že my měli dost. Už jsme byli prostě unavený, vyplašený, kdo zas kde vyskočí a sedne si na naší židli a bude tam dva dny sedět a tohle se tady dělo. Hledali jsme nějaký spoty a okamžitě na pláži bylo několik lidí (tady začali mačeťáci – je to už džungle, všichni mají mačetu). Tihle lidi v podstatě jen škemrali – "mony mony mony, gimmy mony" ale klidně několik hodin v kuse. 

Ten první spot jsme museli opustit a jet k Libanoncům do hotelu - teda my si vybrali zázemí pro zaměstnance, kde jsme normálně bydleli v autě. Když nás ten majitel viděl, v jakém jsme stavu, přivedl ochranku, aby nás hlídala, protože i na jeho pozemku se bál, aby nás někdo neotravoval a z pod auta celou noc nešeptal "mony mony mony". To se stalo asi 2x– 3x, že jsme se museli schovat, pak to bylo celkem fajn. Musel jsem několikrát bejt hnusnej na lidi, ale když jsem brutálně vyběhl a na týpka tak strašlivě zařval, ať nám nemlátí do auta 15 minut v kuse intenzitou 5x za sekundu, tak se lekl a utekl. 

Na mačeťáky jsme si zvykli a každý den s nimi posnídali, když to byli zemědělci, tak ani neškemrali mony. Sierra je v pohodě, o dost lepší než Guinea. Mluví se tam Krio, což je jazyk otroků, co po zrušení otroctví odjeli žít svůj sen zpět do Afriky (jak to dopadlo, si najděte: války, rasismus, diskriminace, otroctví atd atd), ale hodně lidí mluví anglicky, všichni strašně tancují od rána do večera a vlastně to bylo v pohodě. 

Náročnost (pokud nejedeš po „bílých kempech“) je docela vysoká, ale dá se to zvládnout. Pochopitelně pro mě to je zem, kde jsou hrošíci liberijští, pralesy, pralesní sloni (tipy: Gola, Khangari, Kilimi….). 

Dokonce v městě Bo jsme normálně chodili po klubech s muzikou a chlastali tam pivko. Jo a jsou tam taky diamanty – kde jsou diamanty, jsou Libanonci a Čínani. Libanonci nám říkali (ale 8. generace, co tam žije), že nesmíme jíst u černochů, že vařej na motorovym oleji. Takhle nějak se tam ta etnika respektují!

Víza do Mali? Jak po másle...

Ve Freetownu jsme si sehnali víza do Mali. To byl asi nejpříjemnější zážitek z konzulátu v našem životě. Konzul nás přijal i mimo pracovní dobu, řekl, že nám víza vystaví, že na to potřebuje jen pár hodin, uměl jazyky, bylo mu jedno, v jaký měně mu to dáme, a řekl nám, ať nejezdíme na deep north. První člověk na konzulátu na světě, co stál o to, abychom tam jeli a ještě znal situaci – respekt. Odpoledne víza byla! 

Vydali jsme se do Mali cestou, o které nám všichni řekli, že tam nemáme jezdit, že to i Unimogem pojedeme déle než přes Conakry (1000 km navíc). 

Ve vnitrozemí to bylo náročné – tam asi nikdo nikdy nebyl, takže nás brutálně lovili, ale ani moc nechtěli prachy. Nabrat vodu v místní studni? No way! Do tří minut tam bylo 150 dětí a já jsem ani neprošel těch 6 metrů k autu. 

Nějak jsme to zvládli, akorát nás na hranicích příšerně okradli, ale bylo jich tam asi 70 a já jsem na ně řval jak blázen a pak se vlastně začal bát, no. 

Druhý vstup na jednovstupé vízum do Guiney no problem. Stačí jim papír – QR neumí přečíst, sice si to všechno 500x vyfotí, ale absolutně netuší, co s tím. CPD tady dokonce uměli vyplnit. 

Jsme zpátky v Guinei. Jedeme do Kankánu. Tam píchneme. Dobrý, tady kluci od kamionů to určitě opraví. Za tři dny zničili ráfek, gumu i duši a přivezli nám ji obohacenou o dalších 16 děr.

Tam jsem měl už co dělat, ale Wassollou bylo na dosah – musím a uvidím Yanfolilu. No po strašné několikadenní hádce mi dali asi 6000 Kč. To byla slabá půlka hodnoty. Když jsme odtamtud konečně odjeli, tak nás znova zatkli u hranice, poněvadž bacha špióni, ale klasika – velitel základny po několika hodinách vyhodnotil, že jsme v pohodě, dal si s námi fotku a my frčeli.

Začíná Wassollou a jedeme na festival FIWA

Všude jen kešu plantáže, všude lidi s flintama a my tohle musíme teď přejet. Na té hranici asi nikdo krom nás nebyl – celníci nechápali, jak jsme se tam dostali a jak jsme to našli. No normálně jsme to našli, jezdili jsme několik dní plantážemi a jeli na východ, a tam bylo Mali. 

Ok, jsme v Yanfolile – pro mě hlavním bodu cesty. Je to pár chatrčí, kde nic není, a na vojenský základně nás drželi asi 8 hodin – podezření na špionáž. Ale byli v poho, jen se asi báli, že je chceme připravit o jejich tajemství – jaký, to nevím. CPD neuměli na hranicích, ale celník chtěl Coca colu ☺. Všechny procesy a razítka trvaly asi 2–3 dny. 

Pak jsme se teda dostali na FIWU (festival FIWA), což byl hlavní bod cesty, ale zároveň jsme nevěděli, zda vůbec bude a jeli na slepo. Oumou Sangare (malijská zpěvačka) zveřejnila asi 14 dní předtím, že to teda bude. 

O hudební scéně se nebudu rozepisovat – hledej (nápověda: Salif Keita, Habib Koite, Oumou Sangare, Sidiki Diabate, Sona Jobarteh, Ali Farka Toure, Tinariwen, Fatoumata Diawara). 

Na festivalu bylo asi tak 4000 lidí a přesně 0 záchodů, 0 umyvadel, 44511244522 vuvuzel a všichni troubili. 

Pak jsme jeli ještě do Bougouni na festival a pak do Koulikoro, víceméně to mělo stejnou úroveň. V Bougouni byl nejlepší, tam dokonce uměli vybrat vstup a program byl zpožděný jen o 6 hodin. 

Pak jsme jeli do Bamaka. Já měl fakt hnusnou chřipku – byli jsme v hotelu. Mně se Bamako líbilo a obecně na nás Mali působilo nejlepším dojmem. Lidi byli v pohodě, zas tak strašně nežebrali a nebyli jako nepříjemní – spíš udivení. 

Zadrženi za špionáž - opět

Na výjezdu z Bamaka nás opět sebrali a eskortovali na vojenskou základnu. Protože jsme spali u nějakého baráku ministra nebo co, a co kdybychom si ho vyfotili. My tam ale byli na koncertu Daoudy, který mi postavil nGoni (strunný hudební nástroj). Tohle zadržení bylo nepříjemný, dusili nás tam snad celý den. Jak to dopadlo – přijel týpek v drahý káře s těma nejvíc brutál diamantovýma hodinkama a brejlema asi za milion, kolik měly zlata, a po pár hodinách nám podal ruku, že teda se omlouvají a že můžeme jet. 

Z Bamaka zpět do Senegalu to bylo oukej – občas nám řekli, ať jedeme spát do města, že tam jsou zlatý doly a tudíž „small bandits here“ a jednou nám na checkpointu řekli, že musíme spát ve městě na policejní základně, kam nás eskortovali, ale ne jako podezřelé, ale jako objekt k ochraně. Tady je ta země chudá. To je pravda, ty doly mají Čínani a ti se k nim chovají hrozně k těm místním.

Mali je super zajímavá země a je tam bohatá kultura, což byl vlastně důvod, proč jsme tam jeli. Je politicky nestabilní a na sever není dobrý vůbec jezdit, takže Timbuktu, Djenne a Gao jsme museli vynechat, Dogonské útesy taky. Jinak to rozhodně nedoporučuji lidem na kanále. Tady moc nejde jet a užívat si vanlife. Lidi jsou ale v pohodě a v té jižní části je bezpečno! 

Za mě bylo Mali nejlepší, ale mám k téhle zemi dost specifický vztah a dlouhodobě byla na mém wishlistu… Z Mali jsme překročili do Senegalu a byli na regulérní cestě domů.

Článek je dlouhej – KONEC. Mám asi 147 dalších stran textu a desítky hodin nezpracovanýho materiálu – brzy v sérii MAMA AFRIKA na YouTube, a koho to zajímá, ať se kouká a nebo mi napíše nebo zavolá.

BIER TORBAIN