Jak se mi žilo v dodávce na cestě kolem světa

Nejen o cestování, ale hlavně o bydlení a žití v obytné expediční dodávce bude tohle moje povídání. Jak se mi žilo téměř dva roky na cestě kolem světa v domečku na kolech? Bydlení v motorhome, který jsme s Markem přestavěli z hasičského auta na plnohodnotné obydlí. Moje zkušenosti a shrnutí overlanderského života v Mercedesu 410 D z roku 1994 – aka Bublinka -.


Autorka článku: Kateřina Božková. Se svolením autorky přebráno z jejího bloku katerinabozkova.blogspot.com, doporučujeme navštívit.


Chile. Torres del Paine, národní park, který je od roku 1978 prohlášen za biosférickou rezervaci UNESCO.
Chile. Torres del Paine, národní park, který je od roku 1978 prohlášen za biosférickou rezervaci UNESCO.
Peruánské Andy ve výšce nad 4.500 m. n. m. Krásná, ale těžko udýchatelná krajina.
Peruánské Andy ve výšce nad 4.500 m. n. m. Krásná, ale těžko udýchatelná krajina.

Ono se řekne život v dodávce a z nejrůznějších fotek na internetu si to hodně lidí představí jako nekonečnou surfovou párty s pivkem v ruce, nebo se člověku před očima zjeví obrázek kolotočářů či cirkusáků. Sama jsem si to pořádně nedokázala představit. Bublinka byla ale připravená jak pro dobrodružství, tak i pro pohodlné bydlení. Marek je požitkář, a tak se zabýval i detaily, abychom se oba cítili co nejvíce jako doma, a ne jako v plechové pojízdné krabici. Fakt, že jsme celý interiér vytapetovali světlým ňuňacím kobercem, mi dával pocit pohodlí a neskutečného útulna. Obrovská postel byla také velkým plusem, a i když nejsem úplný lenoch, z naší postele se mi do chladných ruských dní vylézat nechtělo.

Doma je DOMA!
Doma je DOMA!

Co mě trošku netěšilo/nebralo, byl fakt, že většina úložného prostoru byla určená k uložení náhradních dílů a pro miliony kusů nářadí…které buď přebývalo, anebo chybělo… Ne, že bych s sebou musela mít deset párů bot, ale když jsme jednou za čas udělali mega-maxi-velký nákup potravin, tak bylo skoro nadlidským úkolem všechno uklidit a někam „naskládat“. Oba máme rádi, když jsou věci na svém místě a nepřekáží v každodenním bytí, takže po pár minutách Tetrisu jsme vše úspěšně uklidili. Přece jen jsme si postavili domov, a kdo by chtěl žít v nepořádku?

O bezpečnosti:

Na auto byly přidány tři bezpečnostní zámky, dva skryté a jeden venkovní. Aby se někdo cizí dostal do auta, musel by rozbít některé z oken. Kdyby se pak nějaký blázen rozhodl pro tohle rozbíjení oken, musel by s sebou mít žebřík (pokud by tedy sám neměřil tři metry), pak by mu ale ještě hrozilo ošklivé pořezání se o střepy. No a vzhledem k tomu, že jsme parkovali na místech buď maximálně veřejných nebo schovaní v hlubinách džungle nebo na opuštěné pláži, prakticky nehrozilo, že by se někdo takhle násilně dobýval do auta. Sem tam, když nějaký ruský milovník vodky nebo chilský vinař, ať už omylem v záchvěvu alkoholového opojení nebo s chutí se seznámit, nám bušil do auta, jsem si ani ve snu nepřipustila, že by se do naší pevnosti Bublinky někdo dostal.

Bublinka je vysoká krasavice a během cesty ještě vyrostla… Nechali jsme ji zvednout podvozek, a to třeba přidáním listových pér nebo novými tlumičemi. No a díky tomu nejen vyrostla do výšky, také se posunulo její těžiště…a… ve zkratce, když jsme projížděli náročnějším terénem, tak naše náklony byly vážně pecka! Pocitově to bylo skoro, jako kdyby se auto mělo každou chvíli položit na bok. No a Marek je zběsilý řidič, takže v zatáčkách to sem tam pořádně řezal. Myslím, že svaly na pravé ruce mám ani ne tak ze cvičení, ale spíš z držení se horního madla nad okýnkem, ke kterému jsem byla v zatáčkách přilepená jako klíště.

Bylo vážně super, že Bublinka byla skutečnou pevností! Ocelové nárazníky byly doslova rytířským brněním. Hodily se hlavně v Kolumbii, kde je výraz „punk“ slabým odvarem pro řidičský um místních. Sem tam si místní taxíci, nebo co to bylo, rozbili o Bublinčin nárazník světlo. Cpali se tam, kam neměli. Větší strach než o nás jsem mnohdy měla o jihoamerické motorkáře. Pro představu: tak, jak si v Česku připadají cyklisté nesmrtelní, tak to mají v Jižní Americe motorkáři. Jen jdou do všeho s větší vervou a „truc-hlavou“.

Doprava v Ekvádoru.
Doprava v Ekvádoru.
Klasický Kolumbijský autobus.
Klasický Kolumbijský autobus.

Hygiena

Ne, že bych se považovala za panenku Barbie, jsem ale asi krapet Princezna…no a i přes historický fakt, že princezny byly povětšinou prasata, si potrpím na čisté vlásky a zuby bez zbytků avokáda. Drahý můj je muž činu (a taky konečně pochopil, že růžová vládne světu), mi pomohl udělat „princeznovskou“ koupelnu snů. Ta měla svoje čestné místo na konci dodávky a byla, jak jsme časem zjistili, jako tajemná/skrytá komnata. Její vstup byl za zrcadlem a ne každý pohraničář se za zrcadlo odvážil vstoupit. Byla to koupelna se vším všudy – WC, umyvadlo, sprchový kout, zrcadla. Během stavby se pořídily růžově laděné kachličky a stylová tapeta. Nebyla jsem si jistá, jestli kachličky na stěnách vydrží a nespadnou…a co teprve zrcadla!?

Horká sprcha byla po náročném dni doslova slastí.
Horká sprcha byla po náročném dni doslova slastí.

Kachličky i zrcadla ani během náročnějších cest po Sibiři nespadly a drží dodnes.

V koupelně máme bojler s horku vodou, takže jsem si nemusela zase tak moc komfortu upírat…i když je fakt, že mi došlo, že na umytí vlasů nepotřebuji až tolik vody, stejně tak k další hygieně. Tahle cesta mi ukázala, že uskromnění se není velkým zásahem do mého života. Stejně tak mám vyzkoušené, že k životu nepotřebuji deset párů bot a patery šaty – jasně, je fajn je mít, ale ve finále: „k čemu“? …když se sem tam i několikrát denně plácáte po kolena v bažinách s lopatou v ruce. Pro tyhle případy je lepší s sebou mít gumáky. …a ty já neměla, ale na další cestu je balím jako první!

Brazilský bahenní tanec.
Brazilský bahenní tanec.
Ruské bahenní kreace.
Ruské bahenní kreace.
Ruské bahenní kreace.

Nejnáročnější částí uskromňování se pro mě bylo uskromnění vlastního prostoru. Přestože je Bublinka prostorná, faktem zůstává, že prakticky po celou dobu cesty jsme s Markem žili těsně vedle sebe. Někdy jsem měla pocit, že už slyším i Markovy myšlenky, jak jsme u sebe blízko. A myslím, že i on to tak kolikrát vnímal. Být se svým milovaným na cestě kolem světa je bezesporu romantické, ale všeho moc škodí a člověk nesmí zapomínat na své vlastní potřeby a věnovat se i sám sobě.)) Super byla občasná ranní jóga nebo delší procházka podél oceánu.

Naše postel v Bublince je veliká, 2×1,65 metrů, a to bylo super. Jen jak už jsem psala, bydlelo se v jednom prostoru, a když byla postel rozložená, tak zabrala prakticky celý obytný prostor. Ne že bych byla vysloveně ranním ptáčetem, ale i tak jsem vstávala častokrát dřív než Marek, a protože mám ráda snídaně, chtěla jsem nám ji připravit. …no a jak jinak začít parádní den, než výbornou kávou. Abych se dostala do ledničky, nebo do skříněk, musela jsem vlézt do prostoru pod postelí – připadala jsem si jako Permoník a nemálokrát jsem si dala pořádnou ťafku do hlavy o kovový spodek postele. Mám teď už naprosto jasno, že jestli by se stavělo další obytné auto, chci, aby postel nebylo nutné extra rozkládat a aby byla kuchyň přístupná kdykoli! …a to nejen pro permoníky.

Postelové království v celé své kráse (šířce a délce).

Jako velký plus považuji i občasné – někdy častější – Bublinčiny poruchy. V autech se nevyznám a před cestou v Mercedesu jsem neměla ponětí o všelijakých filtrech v motoru nebo o sání paliva. Ne nadarmo se ale říká, že praxí se člověk naučí nejlépe. A tak jsem se tedy začala učit.

.
.
Problém se sáním nafty z nádrže jsme vyřešili vcelku elegantně. Hadičky se přepojily a nafta šla do motoru z kanystru. Byl ale jen 20ti litrový, takže se hledal nejbližší servis. Nakonec nám pomohli letití kmeni ze servisu BOSH.
Problém se sáním nafty z nádrže jsme vyřešili vcelku elegantně. Hadičky se přepojily a nafta šla do motoru z kanystru. Byl ale jen 20ti litrový, takže se hledal nejbližší servis. Nakonec nám pomohli letití kmeni ze servisu BOSH.

Vždy, když se Bublinka rozhodla trucovat a třeba odmítala čerpat naftu do motoru (nevím, možná někde pochytila dnes už snad překonaný rádoby módní trend anorexie), Marek si hned, jako správný muž činu, lehal pod auto a zkoumal, kde se stala chyba. (Až o hodně měsíců později se mi přiznal, že ne vždy si byl jistý, co má dělat. Někdy že si sám skoro rval vlasy. Ale nechtěl mi zadělávat na první šediny, a tak o skutečnosti, že možná nějakou dobu zůstaneme nuceně kdesi na konci světa v ruské tundře, mlčel.)

Naštěstí je to koumák a jak sám říká, Mercedes Benz z roku 1994 je ještě poctivá kovařina, jde více méně všechno svépomocí opravit, a když byl k ruce nějaký ten Ivan nebo Sergej kamioňák, bylo vyhráno. ..a ještě jsme si zazpívali Jóžina z bažin! Ve zkratce – v autě není žádná elektronika, jakou je centrální zamykaní, kontrolky upuštění kol, signalizace čehokoliv v motoru. Není proto potřeba hned volat asistenční službu (jako je tomu většina nás evropských řidičů zvyklá) a prostě je potřeba se nebát improvizace a zapojení selského rozumu.

Zasloužená káva po dobře odvedené práci. Oprava spojkového pístu. Kdesi v Rusku na parkovišti během cesty do Magadanu.
Zasloužená káva po dobře odvedené práci. Oprava spojkového pístu. Kdesi v Rusku na parkovišti během cesty do Magadanu.
Během cesty do Magadanu jsem nebyli jediní, kdo měl problém s autem. A protože nás Rusko naučilo, že na dobré vůli a nezištné pomoci může záviset lidský život, tak jsme také pomáhali, když to bylo v našich možnostech.
Během cesty do Magadanu jsem nebyli jediní, kdo měl problém s autem. A protože nás Rusko naučilo, že na dobré vůli a nezištné pomoci může záviset lidský život, tak jsme také pomáhali, když to bylo v našich možnostech.

Text vznikl v době, kdy už máme tuhle expedici za sebou a jsme v pohodlí nemovitého baráčku. Doma jsem už několik měsíců, a když si dám ruku na srdce, tak si to tady užívám a mám Česko raději než dřív. Cestování je ale neskutečně návykové. Pocit svobody a nespoutanosti je silnější než cokoli, co jsem zatím poznala. Kdykoli vejdu do Bublinky, chytá se mě nostalgie a mám nepopsatelnou chuť zase někam vyrazit. Prostě jen někam jet, večer usínat před mohutným pohořím ve výšce nad 2.000 m.n.m. a ráno se probouzet za zvuků amazonské džungle. Je to opravdu těžko popsatelný stav mysli a duše.

Cestování mne hodně naučilo – poznala jsem odlišné kultury, lidi, přírodu, znám i lépe Marka. Hlavně jsem ale měla jedinečnou možnost poznat lépe sebe sama. V hodně věcech ještě nemám úplně jasno. V jednom ale ano.

Chci cestovat dál!
Chci si užívat svobodu bytí!
Nechci zapomenout!

Laguna Quilotoa. Kráterové jezero v Ekvádorských Andách.
Laguna Quilotoa. Kráterové jezero v Ekvádorských Andách.

Autorka článku: Kateřina Božková. Se svolením autorky přebráno z jejího bloku katerinabozkova.blogspot.com, doporučujeme navštívit.

Čtěte také článek “Výběr a stavba obytného auta na cestu kolem světa“, který je o tom, jak Kateřina s Markem vybírali a dávali dohromady tenhle MB 410D od Iglhautu. – pozn. Martin

Info o nových článcích a videích na e-mail

Info o vydání nového článku ti vždy pošlu na e-mail, ať o nic nepřijdeš. Žádný spam, odhlášení na jeden klik. Tak to zkus.

Formulář se odesílá, počkejte prosím...



Autor

martin.kolcaba@gmail.com'

Martin Kolčaba

Provozovatel Nomádem.cz, NomadShop.cz a konzultant internetového marketingu libující si v SEO a použitelnosti webů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *