Výběr a stavba obytného auta na cestu kolem světa

Postavit obytné auto na cestu kolem světa. Sen mnoha z nás. Pojďte se podívat, jak se s tímto úkolem vypořádal Marek Havlíček. V nejobsáhlejším článku který jsme kdy vydali nám popíše jaké měl požadavky, jak ke stavbě přistupoval, co se osvědčilo a neosvědčilo, a co by příště udělal jinak. Udělejte si dostatek času, protože tohle stojí za to.


Autorem textu a fotek je Marek Havlíček. Sledujte Marka a Kateřinu na FB KaMa na cestě kolem světa. Tento článek původně vyšel na Markově osobním blogu, s Markovým svolením ho zveřejňuji i u nás na Nomádem.cz – Martin


Než se začnu rozepisovat, dovolím si poznamenat několik důležitých faktů:

  1. Svět objedete v čemkoli nebo na čemkoliv, záleží na tom, co chcete vidět a kam se chcete dostat, jak moc chcete mít pohodlí, nebo jak moc chcete být středem pozornosti. Pro cestování není důležité, v čem cestujete, ale to, že cestujete, že se odhodláte.
  2.  To, co píšu, vyplynulo z mé zkušenosti, je to můj pohled. Co člověk, to názor, nehlásám tu pravdu, ale svou zkušenost ke které jsem si došel dlouhou cestou.

Všude na světě používají auto, či motocykl k dopravě na všech možných cestách. Nikde nemají super speciály, nebo super vybavení – ať už v autě, nebo na motorce, nebo k vaření, nebo oblečení.

Vzpomínám si, jak jsem před lety, kdesi seděl vedle ohně, naparoval jsem se svou výjimečností a tím, že mám neskutečně skvělé auto, co projede cokoliv a že jsem se na to skvělé místo přes několik brodů a fakt špatnou cestou dostal jen díky tomu skvělému autu vybaveného do extrému. Samozřejmě přišla facka.

Za chvilku tou samou cestou přijela nějaká třicet let stará Volha, pak nějaký starý Renault. Pro mě to možná byl ultra extrém, ale pro některé je to cesta domů, nebo cesta do práce, nebo cesta za příbuznými a lidé si musí vystačit s tím, co mají, navzájem si případně pomáhají.

Naše evropské pohledy jsou často dost úzké i na to, co dokáží „obyčejná“ auta a skvělé řidičské schopnosti.

Jsme odkojení asfaltkami, i když hroznými (dle statistik máme horší cesty než v Keni, nebo Namibii, do Keni si připravujeme auto do extrému a na cestu do Krkonoš, kam vedou statisticky horší cesty jedeme osobákem ((-: )

Vše je v hlavě a rukách! Kvalita vybavení je jen část úspěchu.

Tím vším chci říct, že jakékoli vozítko je OK, když v něm budeš vidět nějaký přínos, je to na tobě. Všude na planetě ti pomůžou, nebo ti vozítko opraví.

Ale výběrem si můžeš mnoho věcí ulehčit, anebo se vědomě vrhnout do extrému, kdy budeš auto neustále opravovat, budou ti posílat po DHL součástky, nic neuvidíš, protože nic neprojedeš, nebo budeš pořád pod autem (-:

Nějaké zkušenosti mám, i když nejsem vlk, berte info jako inspiraci a mou zkušenost, která mne často stála dost času, úsilí a peněz.

Nejsem ten, co se učí rok na motorce, rok se připravuje na cestu a rok studuje kudy a kam vyrazit a rok se učí, jak motorku nebo auto opravit a po tom všem až vyrazí.

Já jsem trochu punk a někomu se to jeví jako dost nezodpovědný přístup, já si udělám papíry a prostě vyrazím, a až po tom, co tři dny jedu v dešti, zjistím, že existuje nepromok, nebo vyrazím na cestu a zjistím, že se v Sudánu ještě válčí, nebo se nedá dostat do Sudánu jinak než po Nilu a složitě se pídím po tom jak se tam vlastně dostanu, kdybych to věděl předem, třeba se k tomu ani neodhodlám, protože bych si řekl že to nezvládnu, nebo že je to příliš velká komplikace.

Jsem trochu střelec, ale kdybych nebyl, ještě teď sedím doma a připravuji to nejlepší auto a pořád ho testuji a studuji tu nejlepší trasu a ze zodpovědného hlediska díky západním mediím do většiny zemí ani nevyjedu.

Stejně se nelze dopídit stoprocentně platných informací, to že někde někoho přepadli, neznamená že přepadnou mě, to že někde byla dobrá cesta před měsícem, neznamená že tam bude dobrá i dnes.

Rád si vyslechnu zkušenosti lidí co tam byli, nebo co udělali to co plánuji.

Mé zkušenosti před samotnou stavbou a cestou

Vezmu to obšírně, aby bylo jasné, z čeho vycházela má rozhodnutí a jak se vyvíjely mé cestovatelské potřeby. Nechci tvrdit, že má volba je lepší než jiná, ale každá zkušenost a každá cesta, mne posunula a já bych se rád o ty mé zkušenosti a to, kam mě dovedly, podělil. Každý jsme jiný, máme jiné potřeby a preferujeme něco jiného.

Mé zkušenosti a cesty mě posouvají k tomu mít to NEJ auto, pro danou cestu, jak pohodlné, tak praktické, nyní na cestu kolem světa.

Než jsem začal stavět poslední vozidlo, už jsem se něčím povozil a něco projel a to mi formovalo moje potřeby a mou zkušenost. Pro představu mé zkušenosti zahrnovaly (NEvypisuji výlety a expedice po Evropě):

2003 – cesta kolem Nového Zélandu – 8 měsíců – 60.000 km (Mazda 626)

Vše naprosto nevybaveným autem Mazda 626 r.v. 1992.

Co jsem postrádal?

  • Prostor, cestovali jsme několik týdnů i ve třech, spalo se každý den v autě, několik týdnů jen pršelo a život v dešti v osobním autě byl nic moc. Vzpomínám si že jsem chodil provádět hygienu a nabíjet si telefony na WC pro vozíčkáře, na jednom záchodě jsem v obchoďáku usnul, probudil se v noci, toulal se prázdným obchoďákem a hledal jak se dostat ven, pak se rozdrnčel alarm a ochranka mě parádně z KOčkovala (-:
  • nevyhovovala mě průjezdnost, i když jsem tím autem projel celou skoro sto kilometrovou pláž na severu Zélanndu. Prohánět se stovkou po pláži na tvrdém písku těsně na kraji vln byl úžasný zážitek. stejně tak kempování na téhle prázdné pláži.

Výhody:

  • rychlost
  • malá spotřeba
  • jízdní komfort na místních silnicích
  • nenápadnost.

2004 – cesta kolem Austrálie cca 4 měsíce – 50.000 km (Toyota Hiace)

Toyota malá dodávka, tuším Haice rv. 1988, základní kempingové vybavení. Velká postel uvnitř, venkovní kuchyň.

Pohon LPG (super spotřeba s kombinací s nádrží na benzín, skvělý dojezd, nevýhoda špatné startování, úniky LPG. LPG pro opravdovou Expedici (cestu kolem světa) nepoužitelné, neopraví to kde kdo, tankování jen v civilizovanějších místech, zbytečné „kurvítko“ na cestě – pro Evropu a civilizovanější země asi ok).

Asi nejvíc mi chybělo a často jsem pohořel, protože jsem neměl 4×4 (brody, bahno, hluboký písek, nejezdil jsem po hlavních silnicích, spíš jsem jezdil po necestách), malá zásoba vody, žádná sprcha, ani venkovní, žádná toaleta.

Díky absenci 4×4 a uvíznutí v brodu na řece s krokodýly jsem nakonec skončil v nemocnici, ale o tom asi jiný příběh.

Přibližná trasa vejletu.

2008 – 2010 – Cesta kolem Afriky cca rok a půl – cca 90.000 km (Nissan Patrol)

cca 40 zemí (tehdy ještě neválečnou Sýrií a dostal jsem se do Afriky po zemi) – vše v Nissan Patrol GR rok 96. Žádné výrazné úpravy, spaní uvnitř, ostatní život venku. (Stavba a úprava auta max dva měsíce, plus dva měsíce z nepojízdného nového auta se dělalo pojízdné).

Co mi chybělo a vadilo?

  • Asi nejvíc mi chyběl prostor. Když měsíc prší uprostřed pralesů a ty sedíš na sedačce řidiče a nemůžeš nic, z toho ti hrábne.
  • Klimoška, zásoba vody, celkově zázemí. Na expedici trvající 1-3měsíce by to asi šlo, na expedici na 3-6 měsíců nějakou civilizovanější oblastí, kde si může člověk jednou za dva týdny dát pořádny odpočinek v hotelu asi taky ok, ale být odkázaný pouze na život v autě bylo opravdu náročné.
  • Ani průjezdnost nebyla tak dobrá, jak jsem předpokládal – světlá výška – v centrální Africe jsou cesty rozježděné náklaďáky a tedy každý třetí důvod vyprošťování bylo zaseknutí se diferákem, ale v Demokratické republice Kongo, jsou nejhorší cesty na planetě, tak se není čemu divit.
  • Celková přetíženost auta.
Nissan Patrol – Jahůdka a ty lepší silnice v Demokratické republice Kongo.

Desítky dalších výletů, vždy 3-12 týdnů a 2-10 tis km – Omán, Indonésie, Indie, Cejlon, Laos, Thajsko, Vietnam, Kuba, Malajsie, Filipíny, Bangladéš, Nepál …. auta byla z půjčovny bez většího kempingového vybavení.

Tři větší výlety na motorce mimo Evropu – Mongolsko, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Ural, Bajkal, Irák, Gruzie, celkem asi 65.000 km.

Po projetí solné pláně v Etoše, bylo celé auto slané, a při kempování v Botswaně si udělali bejci z auta lízátko. Lízali a lízali až se jednomu zasekla hlava pod blatníkem a nemohl hlavu vyndat. Musel jsem rychle vytáhnout zvedák a vyheverovat kastli auta výš, aby mohl vytáhnout hlavu.

2016 – 2018 – Cesta kolem světa najeto cca 71.000 km (článek jsem začal psát koncem roku 2016, fotky pořídil v létě 2017, a dopisuji článek v létě 2018).

Nissan kdesi v Namibii.

Celkem jsem určitě mimo ČR strávil víc než šest let a najezdil něco kolem 400.000 km a navštívil přes 120 zemí. Když to tak počítám kolik jsem najezdil v ČR a Evropě, tak já už se blížím možná tomu míči (-:

Výlet do Pamíru. Kazachstán. Zvolil jsem snad tu nejhorší možnou cestu. Hold nikdy moc nestuduji kudy jezdí ostatní. Asi bych si tím často ušetřil čas a boule, ale často by mě to třeba mohlo odradit. Každý jsme jiný, každý svět vnímáme jinak, a to, co pro jednoho může být trauma, je pro druhého radost. Tohle byla bahenní radost, asi dvacet minut zvedání naložené motorky v bahně.

Nenech si nikdy radit od někoho, kdo nemá osobní zkušenost s tím, na co se ptáš a co chceš udělat!

Není nad osobní zkušenost, ale když té není, důvěřuj lidem, co osobní zkušenost mají s tím, na co se chystáš. Před cestou do Afriky jsem potkal hromadu chytráků, kteří věděli všechno nejlíp a všemu rozuměli, ve skutečnosti to byl ale průser, dost věcí se na cestě podělalo, předělávalo, měnilo, vyhazovalo. Nikdo si ani ve snu nedokázal představit, jaké to může být rok a půl na cestě a na nejextrémnějších silnicích na planetě. Něco bylo ultra předimenzované, něco úplně chybělo.

Každý kilometr na cestě tě učí!

Výběr auta

Po návratu z Afriky jsem se rozhodl postavit obytné auto, ve kterém bych mohl vcelku pohodlně objet svět i po těch nejnáročnějších cestách.

Mělo mít lepší průjezdnost, nebýt přetížené, mělo by mít větší dojezd a mohlo se v něm žít déle a pohodlněji bez civilizace.

Rok a půl jsem každý den spal na centimetrové proleželé karimatce natažené na dřevotřískové desce s třiceticentimetrovým prostorem nad sebou, to mou toleranci k nepohodlí do značné míry vyčerpalo a né, že bych to na další cestě nevydržel, ale neměl jsem pocit, že bych to tak znovu potřeboval, a nebo neuměl jinak.

Tady musím důrazně upozornit:

NEMÁM SPONZORY! NEMÁM POTŘEBU SE JAKKOLIV ZVIDITELŇOVAT A TEDY NEMUSÍM VOLIT TY NEJŠÍLENĚJŠÍ DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY, ABYCH BYL ZA KAŽDOU CENU „ZAJÍMAVÝ“, BYL VIDĚT A SNADNO SEHNAL PENÍZE PRO REALIZOVÁNÍ SVÝCH ZÁLIB A PLNĚNÍ SNŮ.

PRO MĚ TOHLE NENÍ, JSEM MUŽ A DLE MĚ MUŽ KDYŽ CHCE, DOSÁHNE JAKÉHOKOLIV CÍLE A NEPOTŘEBUJE PŘED NĚKÝM KLEČET A MÍT NATAŽENOU DLAŇ!

Předem než člověk začne stavět takové auto, měl by si ujasnit, co od cestování očekává, co je pro něj to nejpřitažlivější, jak chce cestovat, jak dlouho chce trávit na cestě, kam chce cestovat, kudy chce jezdit, atd. A dle toho se pak rozhodovat, hledat podměty, inspirace.

Je opravdu velký rozdíl, jestli vyrážíš na cestu na dva týdny, nebo na půl roku nebo na dobu „já nevím“.

Jinak bude vypadat auto pro Evropu, jinak pro centrální Afriku, jinak pro Sibiř, jinak pro Jižní Ameriku, jinak pro dálný východ, jinak pro Indii. Každá oblast má svá specifika a něco, co někde může být výhodou, je jinde velkou nevýhodou.
Stejně tak je důležité si uvědomit, zda jedu na dovolenou, nebo budu v autě žít, tedy i pracovat a trávit volný čas.

Je opravdu těžké vědět, co člověk bude na cestě preferovat, nebo co bude potřebovat, aby se cítil spokojený, když nikdy na žádné cestě nikdy nebyl.

Každá další cestě tě posouvá. Je to další zkušenost, díky které můžeš měnit nebo vylepšovat svůj domek na kolech.

Já stavěl auto na „nevím“ dobu, takže jsem si stavěl dům, kde prostě budu moc žít jako člověk a neživořit a těšit se domů na postel, až si natáhnu nohy, až se přikryji peřinou.

4×4?

Zcela určitě a pohodlně můžeš objet planetu autem bez 4×4, občas bude auto trpět a někdy se k některým místům nedostaneš, 4×4 není nutnost. (Kolem Afriky bez odbočky do centrální části, Austrálii, cestu do Vladivostoku i do Magadanu, celou jižní Ameriku, to vše určitě projedeš bez 4×4).

Ale já jsem objevovatel a dobyvatel (-: Já potřebuji 4×4!

Mě lákají odlehlá místa naší planety, kam se jen tak člověk nedostane, líbí se mi sjet z hlavní silnice na lesní cestu, do pouště, do džungle a někde uprostřed samoty nalézt místo ke kempování.

Pro mě auto 4×4 znamená větší svobodu, více možností.

První zapadnutí s Mercedesem – Bublinkou. Kyrgyzstán. Utrhl se svah, pod námi sráz. Bahno s kamením se posouvalo pomalu ke srázu. Pro Kačku to bylo její poprvé a díky stresu ztuhla a jen seděla. Pro mě to bylo už po tisícé a po několika týdnech sem si říkal: “Konečně nějaký vzrůšo”.

Vsuvka: Opět po více než roce na cestě kolem světa a cca 55.000 km vím, že mnohem častěji potřebuji redukci – silnou převodovku, než pohon všech kol, nejstrmější asfaltový kopec měl 44 stupňů a často i silnice první třídy mají v extrémech sklony až 25 stupňů, a když je to ještě ve výšce 4800 metrů nad mořem, raději, abych netrápil auto ani spojku, jezdím na redukci, tyhle stoupáky jsou hlavně v Jižní Americe.

Hledání prvního divokého kempu po připlutí do Jižní Ameriky

Před stavbou…

Před samotnou stavbou auta jsem si začal dělat soupis pro mě důležitých bodů, které by mé expediční auto na cestu kolem světa, mělo splňovat:

Spaní

Určitě to mělo být spaní uvnitř auta – střešní stan jsem zavrhl před Afrikou a jsem za to tuze rád, možná mi to zachránilo život a zcela určitě mi to několikrát pomohlo vyřešit spousty lapálií. Agresivní opice v parcích nejsou výjimkou. Agresivní lidi vyžadující peníze, nebo vše co máš, jsou taky častějším úkazem než je žádoucí … a zkus vyjít ze stanu na střeše ven, vysvětlit deseti rozzuřeným Afričanům s mačetami, kteří tě chtějí okrást o všechny prachy, že chceš jen projít, nastartovat a zdrhnout ….. stejně tak stan na střeše se nedá použít ve městě a zůstat nenápadně zaparkovaný na náměstí v centru.

Neprovokovat, aby přišel policista a vyhnal tě (v některých městech, možná i státech, je zakázané kempovat na místech, která k tomu nejsou určená – osobní zkušenost), nemluvě o tepelné a zvukové izolaci, ať je venku třicet, nebo mínus třicet, nebo vedle mešita, nebo nádraží).

Dojezd

Další pro mě důležitý požadavek byl, aby auto mělo dojezd minimálně 2000 km, a aby v něm mohla dvoučlenná posádka žít „běžným“ životem minimálně 14 dnů uprostřed ničeho při teplotě od -15 do +40 stupňů.

Proč né náklaďák?

Jeden z horkých favoritů byla Tatra 4×4 – postavit si obytňák. Odradila mne nakonec celková investice, která by určitě přesáhla i nízkorozpočtové 2 miliony, funkční variantu jsem odhadoval tak na 3-5 milionů, super variantu tak na 5-10 milionů.

Provozní náklady by byly dost vysoké a především ta celková váha, výška a šířka, nemluvě o několika násobně vyšších nákladech na přepravu přes oceán … ze zkušenosti mého kamaráda, který jezdil Tatrovkami v Angole 12 let: „Když zapadneš s dodávkou, máš to na den – maximálně dva, když zapadneš Tatrou, máš to na týden, maximálně na dva.“ (-:

(Poznámka: po skoro roce stráveném na cestě kolem světa musím konstatovat, že mnoho cest by se s Tatrou či velkým autem projelo daleko pohodlněji (Sibiř), ale ještě víc cest by se projet nedalo (výška, hmotnost, šířka) – hlavně Jižní Amerika).
Samozřejmě by Tatra nabízela vyšší komfort, víc prostoru, o tom žádná, ale odhadem by náklady na cestování s Tatrou byly asi 2,5 vyšší. (Odhad ceny na cestu kolem světa, když ujedeš cca 70-100.000 km a použiješ dva trajekty, tak za dopravu, naftu, mýtné, gumy, servis, kempy, pojištění zaplatíš asi o
1-1,5 mil. Kč víc, než když pojedeš dodávkou).

Můj odhad při rozhodování byl potvrzen budoucí cestou.

Jakou značku auta?

Zrak se tedy ubíral k lehčím autům, k dodávkám. S motorem pokud možno bez elektroniky a nesmrtelným – chtěl jsem na své cestě navštívit země, kde by si nemuseli s elektronikou tak dobře poradit, zkušenost ukázala, že velké automobilky mají své velké servisy úplně všude na světě. (-: (Na světě je úplně všude a ve větších městech vždy Toyota, Mercedes, méně už Nissan…)

Moc velký výběr nezůstal, aby se tam vše vešlo a byla to mechanická 4×4 s uzávěrkami.

Proč né třeba Pick-up s nástavbou? Když na pick-up naložím obytnou nástavbu, přidám nádrže na dojezd cca 2000 km, přidám nádrže na vodu na dva týdny, baterie, zásoby, posádku, tak si jsem zcela jist, že auto překročí svou maximální nosnost, na kterou bylo konstruované a budu muset počítat s tím, že mi budou odcházet tlumiče, pružiny, či listy, že mi prdne poloosa, bude praskat rám a další poškození způsobené přetížením auta. (V Africe jsem vařil rám auta několikrát, tlumiče měnil každou chvíli.) Navíc prostor bude v pick-upu vždy menší, než v dodávce a průjezdnost bude pravděpodobně i menší.

V roce 2010 jsem zakoupil Mercedes 410D 4×4 z roku 1994. Nosnost auta 4600 kg, 70 kW úprava podvozku Iglhaut, stálý pohon zadních kol, dá se připojit předek, i silná převodovka a uzavření zadního diferenciálu.

Takhle jsem Bublinku koupil, ještě s hadicemi a stříkačkou.
Mercedes má náhon na zadek, lze přiřadit předek, následně zařadit redukci a uzavřít zadní diferenciál.

Hasičské auto, s najetými poctivými 29.000 km. I ti největší Mercedes fandové žasli, jak je auto zachovalé a prakticky nejeté. Začala první etapa přestavby.
Pak téměř pět let auto čekalo na druhou fázi. Ta přišla střídavě koncem roku 2015.

Stále vcelku zachovalé – již po projetí Ruska a části Jižní Ameriky

Přestavba

Jak jsem psal, stavěl jsem si auto, kde jsem se chtěl cítit jako doma, a kde bych měl několik let žít, nemít auto jako dopravní prostředek z bodu A do bodu B, ale jako místo kde budu bydlet. Proto při každém rozhodnutí jsem si kladl otázku: “Chtěl bych to takhle mít u sebe doma?”

A pak se lehce odpovídalo na otázky:

  • Chtěl bych doma spát ve spacáku?
  • Chtěl bych nemít doma sprchu a záchod?
  • Chtěl bych mít doma teplou vodu?

Znovu podotýkám, stavěl jsem auto na výlet na dobu „nevím“, nikoliv na měsíční výlet, stavěl jsem si auto v kterém budu žít, né auto které by mělo být dopravním prostředkem a né domovem. Stavěl jsem auto na cestu kolem světa, kdy často nenajdeš super hotel, aby sis nabral síly. Samozřejmě auto na dva měsíce by vypadalo naprosto jinak.

Sibiř.

Zvedala se střecha

Prostě se nechci doma krčit – nakonec se přidala na podlahu izolace ne 2 cm ale 4cm a stejně pleší dřu o koberec na stropě ((-: měřím 190cm.

Vyráběly se zásobníky na plyn

60 L plynu – tankovat LPG a z toho topit a vařit. Nakonec se před odjezdem vše demontovalo a upřednostnilo se topení naftou, a vaření elektrikou či plynem v kartuších.

Pohon 4×4 dává výletníkovi mnohonásobně víc možností v tom, co vidět, kde spát, co poznávat.
Rozpracovaná druhá část přestavby.

Tři nádrže na 450 L nafty

před odjezdem se nakonec jedna 90 L odmontovala a místo ní se nainstalovaly dvě gelové 230 mA baterie. Zadní nádrž se na Sibiři v těžkém terénu zdeformovala, byla moc nízká a nainstalovaná odborníkem, který říkal, že to nebude ničemu vadit a že to vydrží. Na Sibiři se předělávala a zmenšila, proto po roce na cestě je kapacita nádrží (+ kanystry) 240 litrů, což pořád znamená dojezd cca 1700 km. Na cestě se dost ladila palivová soustava, sání, přetankovávání z jedné nádrže do druhé, dlouho trvalo, než vše bylo funkční. Poslední etapu cesty bylo vše hotové, tankoval jsem většinou jen do přední 70-ti litrové nádrže, čerpačky jsou většinou všude, jen když plánovaně jedeme mimo civilizaci, nebo divokou cestou, nebo odjíždíme ze země, kde stojí nafta 5 Kč za litr, tak tankujeme do plna do obou nádrží, jinak se snažíme být lehcí.

Nezbytnou součástí palivové soustavy jsou přídavné naftové filtry, určitě doporučuji na cesty mimo Evropu. Takhle vypadal v Kyrgyzsu po ujetých cca 5000 km z Čech. Měnil jsem ho poměrně často. Jednou byl tak ucpaný, že auto přestalo jet.
Na fotce je vidět původní nádrž. Udělal jsem chybu, nedohlížel jsem na samotnou výrobu a i když se kluci dušovali, že nádrž ničemu nebude vadit, něco mi říkalo, že tam čučí až moc.
No trochu čučela. Na Sibiři v terénu to dostala, naštěstí se neprotrhla, ale díky vyboulení nenasávala naftu, muselo se v bojových podmínkách udělat nasávání z druhé nádrže a stejně tak vratka.
Takhle jsme nakonec nádrž předělali, na cestě v bojových podmínkách. Rus se moc nebál vařit nádrž od nafty, já byl raději opodál. Z původních 240ti litrů nakonec byla polovina.
Na zadním nárazníku jsou ještě dva dvacetilitrové kanystry. V jednom nafta, v druhém benzín s olejem do motorky, plus umístěný jeden výjezdový plech, který může sloužit jako nájezd pro motorku, ale většinou jsem líný sundavat plech a motorku tam vyhodím bez.
Již “slim” zadní nádrž.

Barva auta

Barva se volila tak, aby byla lehce přehlédnutelná a tím pádem i lepší pro divoké kempování, ale nechtěl jsem použít vojenskou barvu, nebo vzor, aby nemohlo dojít k záměně s armádou, což by v některých zemích nemuselo být výhodné.

Sibiř, pár kilometrů od osmdesáté severní rovnoběžky.
Barva auta se někdy sama upraví dle terénu.

Motorku jsem s sebou prostě chtěl

Je to svoboda, odreagování, blbnutí, lehké posouvadlo do města, či do terénu, může posloužit jako záchrana atd. (Poznámka: určitě bych si to na příští cestu kolem světa pořádně rozmyslel – motorka 100 kg a držák na ní cca 40 kg a zas tak často jsem na ní nejezdil, Kateřina neřídila Mercedes a tedy jsem nemohl jezdit paralelně vedle auta na motorce, jak jsem si před cestou myslel, špatná dohoda, ale není divu, asi dva týdny po seznámení jsem Kateřině navrhl, zda semnou nepojede na cestu kolem světa, začali jsme dodělávat auto a vyrazili jsme a prakticke se lépe začali poznávat až na samotné cestě – ano, taky trochu punk.)

Náhradní díly

Do Afriky jsem vezl asi 200 kg náhradních dílů, které jsem dle SPECIALISTŮ A ODBORNÍKŮ A RADILŮ MĚL MÍT S SEBOU a které jsem postupně vyhazoval, protože jsem měl nadváhu a samozřejmě, když se něco pokazilo, tak jsem to s sebou neměl.

Šikovný lidi jsou všude a v extrému DHL přijede skoro kamkoliv (až na Jižní Ameriku nebylo potřeba).

Proto jsem si na tuto cestu moc náhradních dílů nevzal, vlastně jen náhradní vzduchový a olejový filtr, což není náhradní díl a dvě žhavící svíčky, které se stejně ukázaly jako nefunkční. Pořídil jsem si auto, které se nesere a na které se prostě díly dají sehnat všude – ano, nezodpovědné, dle někoho, ale funkční. (-:

Pneumatiky

Volil jsem BF, protože jsou prostě nejlepší. V Africe mi jeden pár vydržel 80 tis a píchl jsem po 60 tis poprvé.

Nevypuštěné pneumatiky v bahně prostě nefungují, ale stačí je vypustit na 1-1.5 atmosféry a mají několikanásobně větší průjezdnost.

Čím vyšší kola, tím vyšší světlost = lepší průjezdnost v terénu i když auto není 4×4 a vyšší jízdní komfort v terénu (čím větší průměr kola, tím víc pohodlnější v přejezdu děr a nerovností = kolo o průměru 40 cm do díry o velikosti 30 cm skoro celé spadne a celým autem hodí, div neutrhne poloosu a nebo tlumič, když máš kolo o průměru 90 cm a vjedeš do díry o průměru 30 cm tak jen slyšíš drobné cvaknutí).

Na cestu jsme vyrazili ze vzorkem do bahna, ale po sjetí gum jsme dali vzorek All-terrain a asi lepší volba.

Mercedes s kombinací dobrých pneu, má diferák výš o 3 cm než Patrol, je to málo, ale asi bych si v Africe ušetřil tak 37 vykopávání a 58 hodin výkopových prací. Proto kola vyšší.

Kombinace vysoké váhy, bahna, cesty rozježděné velkými náklaďáky je vražedná a hold se musel používat naviják častěji než jsme chtěli.

Šířka kola, je to fyzika, čím větší šířka pneumatik, tedy vyšší plocha kontaktu se zemí, tím menší síla na cm2, takže se kolo méně boří do písku, do bahna, do sněhu, ale o to víc hučí, o to větší má odpor a tedy vyšší spotřebu, bere to výkon, atd.

Dalším důležitým parametrem byla nosnost pneu, se svou vahou jsem potřeboval pneu s nosností cca 1550 – 1700 kg na jedno pneu, tedy volba byla 285/75 R16.

Vzadu byl samozřejmě tuplák, který by nedovolil mít takové gumy, navíc šest pneu mi nepřišlo jako praktické, proto se vyrobila vychytávka, která umožnila mít vzadu pouze dvě pneu a né čtyři.

(Poznámka po návratu z nadhledu: převodovka je stavěná na nějaký obvod pneumatik, jestliže jí zvýšíte o 16%, převodovka je jiná, některé stupně jsou tak dlouhé, že i když vytočíte nižší stupeň do maxima a zařadíte vyšší stupeň, jste pak s otáčkami tak nízko (lehce nad tisíc), že to auto do mírného kopce neutáhne.

Tuplák vzadu by asi byl fajn a zvýšil by průjezdnost – byl by prakticky ještě širší než široká guma, ale všechno mýtné by bylo minimálně o 50% dražší (kritéria v Jižní Americe: máte normální kola, platíte jako osobák, máte vzadu tuplák, platíte jako malý náklaďák, takže dvakrát tolik), takže bych příště volil buď trochu nižší gumy, nebo silnější motor, co by to utáhl, nebo trochu přeskládal převodovku, aby byla na míru průměru použitých gum. Asi bych příště zvažoval i užší gumy = menší odpor, lepší spotřeba, vyšší výkon a klidně bych risknul, že v bahně či písku zapadnu častěji, ale i tak by to asi nebylo moc často. Statisticky na cestě kolem světa, když pojedeš né po hlavních silnicích, stejně pojedeš tak 68% (což je 47.600km) po asfaltkách i když často rozbitých, 25% (což je 17.500km) po štěrkovkách a max tak 7% (což je cca 4.900km) na cestách kde je potřeba 4×4 je hluboké bahno, hodně sněhu, nebo měkký písek. ale co většinou jde objet, nebo vyčkat na lepší počasí. Podle našeho palubního deníčku to tak nějak vychází, jinými slovy 4×4 jsme tolik nepoužívali na samotné cestě, ale hlavně při hledání těch zapadlých a opuštěných míst na kempování.)

Motorka vysela na autě a sloužila jako žebřík k dostání se k rezervě.
Rozlámaná vymezovací příruba, díky které nemáme vzadu tuplák, nechávala se vyrobit nová. Nechala se zakalit a prý už vydrží cokoliv. Otázkou je, zda by se na další větší cestu nesundala a nevyjelo by se vzadu s tuplákem.
Nové

Ocelové nárazníky

Ty se vyráběly dle původních plastových – jednak do železného může být usazený naviják, za další do tebe sem tam někdo prostě ťukne, takže tě to neštve a jednak, když jsi v terénu, tak sem tam taky cvrnkneš do stromu či podobně.

Ocelový nárazník se vsazeným mlhovým a dálkovým světlem a vsazeným navijákem.
Zadní ocelový nárazník je prošroubován s karoserií i s rámem vozidla, na něm je pak navařen držák na motorku. Na cestě se malinko dovystužil a už se nehnul ani o milimetr. Začátek cesty trpěl a po několika tisících kilometrech v terénu se začal ohýbat.

Přední nárazník se nakonec musel zvětšit, aby se vytvořil prostor pro naviják – pořídil se výkonnější naviják. Na zadní se pak přidělával držák na motorku.

Ocelový přední nárazník ti může zachránit auto při srážce se zvěří a dodá ti více klidu na divokých silnicích Indie, Bangladéše, Egypta, Kolumbie, …. Protože, když se s někým srazíš cca ve čtyřicítce, vezmeš jen štěteček a opravíš lak, protože opravovat nabourané auto na výletě si nepřeješ. V některých zemích řídí řidiči takzvaně na kontakt, prostě počítají s tím že do vás ťuknou, nebo vám tam vjedou, protože víte že si nechcete poškodit auto a budete brzdit, což se nám opakovaně stávalo v Peru a bylo to jako na pouti na autíčkách, ani jsem výrazně nepřibržďoval.

Ochranný rám podběhu. Asi není tak pevný, aby se za něj auto zvedlo, ale určitě ochrání karoserii při přejezdu velkých kamenů či nerovností.
Oka na ocelovém nárazníku, dostatečně velká na velký hák a dostatečně kvalitně přivařená, aby udržela celé auto.
Mlhové a dálkové světlo v nárazníku.
Čerstvě dovařený držák na motorku, směrem dopředu se zužuje tak, aby v tom nejzazším bodu byl těsný na přední i zadní pneumatice a motorka se nekinklala.

Naviják

Po zkušenosti z Austrálie a Afriky, musím konstatovat, že je to na cesty velký pomocník. Z mého čínského pomocníka se v Kongu začoudilo – ano do té doby mě vytáhl hodně krát a nestál hodně, ale při výběru dalšího jsem prostě sáhl po značce s vidinou, že by mohl vydržet víc.
Člověka nepotěší, když v té nejsvízelnější situaci se od navijáku začoudí a GAME OVER.

Naviják je přikrytý neoprenovým obalem.

Nosnost současného navijáku je 5500 kg. Vezu i kladku, ocelové lano má délku 25 m, vezeme i elastickou kurtu cca 10 m a syntetické lano 30 m – často se stalo, že nám chybělo ke stromu třeba metr a 60 m celkem už je dost.

Parametry navijáku – nosnost 5, 4 tuny. Vezli jsme sebou i kladku, která by dokázala sílu znásobit.

Je to další možnost vyproštění, když chce člověk jezdit mimo cesty nebo po nevyšlapaných cestách. Je to víc svobody a víc možností. My jsme naviják použili na cestě možná dvacetkrát.

Světla

Moje pravidlo je nejezdit v noci. Australští klokani sedí vedle silnice a pár metru před tebou se prostě rozběhnou do světla, před auto, jako můry. Stejně tak zvěř. Nemluvě o neosvětlených lidech a případných problémech, kdyby člověk někoho srazil, navíc v některých zemích může za jakoukoliv nehodu cizinec a právě v takových zemích se svého práva jen těžko dovoláš. Nemluvě o tom, že po tmě se opravdu mnohem hůře hledá bezpečné místo ke kempování a nemůžeš se kochat krásou, kterou projíždíš.

Ale někdy prostě v noci člověk musí jezdit, proto 250W LED pás – prostě blbě vidím.

Zvýšené sání, LED pás 250W.

Přídavné mlhovky, přídavná dálková světla a přídavné denní svícení. Další světla osvětlují boky auta a zadní část.

Další super pomocník je LED pas u markýzy – na dálkové ovládání. Přicházíš ve tmě k autu, z dálky si rozsvítíš a vidíš, že tam nikdo není, nebo můžeš po setmění svítit s malou spotřebou a dost efektně.
(Poznámka po příjezdu, za světla jsem rád. Ke konci cesty se jezdilo často po setmění – nestíhali jsme, a zaplá všechna světla udělaly z noci den.)

Hlavní světlo a LED denní svícení. Bohužel “odborníci” ho přidělali na toto místo, z druhé strany motor, a až později jsem se dověděl, že LED se potřebuje chladit, a vysoké teploty snižují jeho životnost = už nesvítí.
Boční světlo.
Jedno ze dvou zadních přídavných světel, jedno svítí směrem dolů a druhé, na druhé straně, více do dálky.

Zahrádka a bedna na střeše

Zahrádka drží hlavně soláry a bednu s tím, co nepatří dovnitř, židličky, kurty, lana, oleje, silikony, lepidla, maziva, …… Bedna je zamykatelná, ale opravdu výrazně snížila aerodynamiku a s těma koněma, co mám to je sakra znát, tak váhám o předělání někam dozadu nebo jí zmenšit. (Poznámka: bednu jsem chtěl dát na zadní dveře, nakonec jsem jí někde v Peru asi o 25 cm snížil, zanejtoval, utěsnil a i to málo bylo znát na aerodynamice a na jízdních vlastnostech.)

Konstrukce zahrádky drží tři solární panely. Drží hliníkovou bednu, ve které jsou vyprošťovací potřeby a dvě židle.
Základní vyprošťovací nástroj je lopatka. Lopatka české armády s dřevěnou násadou nevydržela, viz foto, nahradila ji jiná skládací a ta zatím drží.
Naviják má 25 m ocelového lana, toto syntetické 30 m lano ho mělo nahradit, ale za celou cestu jsem ho nestihl vyměnit a sloužilo jako záloha, zvýšilo tím okruh, ve kterém se dá nalézt něco, za co se můžeme přitáhnout.
Vyprošťovací, neroztrhnutelná, elastická kurta ABR, kterou jsme roztrhli a už jí bylo jen 6 m.
Pohled na hliníkovou krabici, na vrchu dvě židle, pod nimi věci na vyproštění, oleje, lepidla, deka, nějaká dřeva na opravu interiéru.

Klaksony

Mne v přelidněných částech světa kvalitní a hlasité klaksony, zachránily x krát. Jak? Většina řidičů i chodců prostě už ignoruje obyčejný zvuk klaksonu a zareaguji pouze na klakson náklaďáku, proto stejná intenzita.

Když před vámi stojí policista, který chce 100 USD za průjezd a za otevření brány a vy mu je nechcete dát, protože víte, že před dvaceti kilometry to bylo to samé a že za dalších pár desítek kilometrů to bude zase, jeden z přesvědčovacích prostředků může být hlasitý klakson. Silná trubka vyžene z cesty neukázněné řidiče i zvěř, ale nezkoušej troubit na slona, akorát ho nasereš – osobní zkušenost.

Jeden ze dvou klaksonů na vzduch, oběma neudělalo dobře vlhko při přepravě přes oceán, a v Jižní Americe už jen chrchlaly. Oddělal jsem je a nahradil elektrickou trubkou.

Vzduch

Je potřeba. Když je špatný terén – písek, bahno, ideální je dle váhy upustit třeba až na 1 atmosféru, když je super asfalt možno nafouknout pneumatiky třeba i na maximum. Když přijdou rolery a díry, zase upustit, nejlepší zkoušet.

Tlakem v pneumatikách výrazně ovlivníš jízdní vlastnosti auta, pohodlí, spotřebu, rychlost, atd atd.

Mít v autě kompresor je fajn, když píchneš, vytáhneš opravnou sadu, opravíš, nafoukneš, ani nemusíš sundávat kolo a jedeš dál. Čínský výkonný, dvou pístový kompresor nám pár dnů před odjezdem shořel v autě, díky super profi elektrikářům z České Lípy. Sehnali jsme nový, ale ten nám odešel po pár měsících. Teď nám drží nějaký v Rusku koupený. Vzduchová jímka měla 20 L, ale vzduchové potrubí ke klaksonům sežrala nějaká havěť a klaksony během plavby po oceánu sešly a troubení spíš připomínalo vrzající dveře, tak se jímka na vzduch odmontovala a kompresor dofukuje kola jen přímo v době potřeby, né z jímky.

Ideální by bylo pro horší cesty mít regulaci tlaku v pneu z místa řidiče, v Jižní Americe to má každý náklaďák, každý autobus, a často to vidíme i na dodávkách a obytňákách.

Klaksony nebyly ke konci cesty už vzduchové, ale elektrické – né tak výkonné. A i když měl kompresor výkon 200 L/min, tak i přes to trvalo skoro 15 min dofouknout jedno kolo z 10 PS na 90 PS. Jako nouze dobré, ale asi ideál dofuk kol z místa řidiče.

Koncovka vzduchového potrubí ze strany na sedačce spolujezdce.
Pod sedačkou spolujezdce byl původně kompresor. První shořel díky špatnému zapojení, druhý shořel přetížením, třetí ruský držel, ale bylo potřeba na toto místo dát čerpadlo na přečerpávání z jedné nádrže do druhé. Celá palivová soustava a její slabiny se řešily na cestě pořád. Ale na konci cesty vše bylo ťuk ťuk dobré.
Jedno z mnoha objevených parádních míst. Nikde nikdo, jen oceán, čistá obloha a my.

Voda

Můj požadavek byl, že by dvoučlenná posádka měla přežít bez okolních zdrojů v divočině dva týdny bez strádání. Počty byly jednoduché. 12 L vody na den na dva lidi, na pití, vaření, mytí nádobí, jednou za 2-3 dny sprchování se.
Máme dva vodní okruhy, nerezová nádrž je 90 L a je pod autem, ta je pro koupelnu, sprchu a umyvadlo.

V kuchyni jsou pod dřezem dva 30-ti litrové barely pro vaření, pití a umývání nádobí.

Pod dřezem, přístupné přes skříňku jsou dva 30L kanystry, pod nimi je deska, pod kterou je horkovzdušné naftové topení. Voda je poháněna ponorným čerpadlem, ve sklopné pákové baterii je mikrospínač, který sepne čerpadlo.

Pak jsou v obytné kabině 4 ks 6,5 L barelu s vodou jen na pití, celkem tedy 166 L vody.

V kuchyni je bojler 3 L na 12 V, a v koupelně 10 L, oba dokáží ohřát vodu na 90 stupňů, tak na sprchu pro dva lidi to vystačí až až. Bojler se ohřeje na sprchovací teplotu cca do hodiny (né do maxima) a vydrží při normální venkovní teplotě cca 8 hodin. Oba bojlery jsou v interiéru ve skřínkách a mají vlastní izolaci.

Vedle kanystrů je 3L bojler na 12V, který dokáže ohřát vodu na teplotu 95C. Pod tím černá krabice s nářadím, pod tím krabička s vrtáky.
Vedle lednice, pod lavicí u stolu jsou čtyři šesti litrové plastové lahve na pití, vedle měnič 220V 3000W.

Odpad je na divočáka sveden ven, bez nějakých nádrží. Chemii nepoužíváme, když jsme náhodou ve městě a nechceme nějak provokovat, pověsí se na vývod 6 L barel jako odpadní nádoba. V koupelně je chemické WC, samozřejmě s odpadní nádobou. Ve městě, nebo v extrémních podmínkách k nezaplacení. Někdy se nepoužije dlouhé týdny, a někdy víc než často. Do WC používáme eko tablety s možností vylití do přírody. Záchod nám vydrží v normálním používání, dle stravy a potřeb 1-5 týdnů – odpadní nádoba má 24 L. (Poznámka po cestě: těsnící gumy trochu přestaly těsnit, takže záchod můžeme naplnit max. na polovinu.)

Nerezová 90L nádrž byla přišroubovaná na čtyřech bodech, jedno se utrhlo a nestihlo zavařit, proto kurta, která nádrž přitáhla k rámu auta a měla nádrž jistit před spadnutím.

Zvýšené sání

Sání se dodělávalo, aby se zvýšila brodivost, saní bylo ve výšce 125cm a i když podlaha v obytné části je 90 cm nad zemí, i tak se zvyšovalo, člověk nikdy neví.

S Patrolem jsem jednou uvízl v bahně a v obytné části bylo 10-20 cm, dle náklonu, bahna. Ty se nevrátíš za dva dny z expedice do Rumunska domů a nevysušíš to v teplé garáži a nevystříkáš vapkou u pumpy, čistíš to kartáčem a dešťovkou a v tom špinavém autě, se špinavými věcmi žiješ několik dalších týdnů a měsíců, než to konečně vyschne, protože projíždíš pralesem a vlhkost vzduchu je od 96 do 99%, takže si pak člověk víc rozmyslí, zda do brodů či krizových situací opravdu vjede, kór když je mimo telefonní pokrytí, mimo EU, mimo možnou pomoc, mimo civilizaci, mimo asistenční službu.

Šnorchl, původně myslím na Jeep 4.2L.

Další výhoda zvýšeného sání je přívod chladného vzduchu do motoru. Sání je většinou z prostoru motoru a saje-li motor teplý vzduch, jeho výkon je nižší, než když nasává chladný vzduch. I nápor vzduchu při jízdě zvýší množství vzduchu přijatého do motoru a tedy to vše přispívá nepatrně ke zvýšení výkonu, když máte výkonu až až tak to ani nepoznáte, když se pohybujete po celou dobu jízdy mezi 80-100% výkonu vašeho auta, poznáte sebemenší vylepšení.

Vstupní schody

Podlaha obytné části je 90 cm nad zemí. Uvažovalo se nad schůdkem, co by se tam dával, nad žebříčkem, který by se tam vždy přistavil, ale dost nepraktické pro vystupování z auta, natož v noci, či na nerovném terénu, nebo v kopci.

Naše první rohožka, ale po otření bot z ní vždy vylétlo tolik chlupů, že jsme jí překřitili jako bordeložka a darovali jsme jí mojí sestře.

V první etapě byl pod dveřmi instalován pneumatický píst, který vysunul schod v okamžiku, kdy se otevřely dveře, a když se zavřely, tak se zasunul. Nicméně píst vystřelil schůdek s tak velkou razancí asi 30 cm od auta, že byl schopen někomu klidně zlomit nohu, označili jsme ho jako silně nebezpečný a demontovali ho. Na elektrické harmonikové schůdky nebylo místo pod autem. Nakonec se nám jevil jako nejlepší výklopný žebřík s gumovým zábradlíčkem, za které se schůdky přitáhnou dovnitř, anebo spustí ven z interiéru.

Přichycení schůdku k podlaze. Zámečníci nám tam udělali víc děr než je potřeba, tak sem je raději všechny vyplnil, aby to nevypadalo tak prázdně.
Vele schodů je hned košťátko, aby se zametlo to, co nezachytila rohožka a je potřeba, aby bylo pořád u ruky, když člověk nechce mít doma mrdník.
Zavřené schůdky, vstupní lehce vyklepatelný koberec, nalevo na lince ze strany vypínač stropního světla v obýváku, zásuvka na 220V a dvě zásuvky na 12V, které se vlastně nepoužívaly, výjimečně.

Markýza

Markýza je vcelku dobrý pomocník když pere slunko a není stín, nebo když prší. Zvolil jsem markýzu po celé délce střechy cca 4 m a šíři 3,5 m.

Na spodní hraně markýzy je přilepený LED proužek, ovládaný dálkovým ovládáním s regulovatelnou intenzitou. Vychytávka za stovku dvě, a praktická – vracím se v noci k autu, sedím venku u jídla, u knížky a naladím intenzitu světla dle potřeby.

Otočná sedadla

Geniální věc. Cvak cvak a z kabiny je část obýváku, nebo jídelny. Obě byly asi za tisícovku, jen jsou asi o deset centimetrů vyšší než původní a mezi mou hlavou a stropem je pět centimetrů, takže když nějaký hup katapultuje auto do vzduchu, hlava se střetne ze stropem.

Střešní a boční okna

K životu potřebuji světlo, miluji světlo, buď jsem květinka, nebo makám na solární pohon.

Je úchvatné usínat a koukat na hvězdnou oblohu. Všechna okna jsou dvojitá, izolační, mají polohované otvírání, mají síťku na komáry a roletu, ve skříni je i přenosný větrák na 12 V, který se dá vložit do okna.

Střešní okno v koupelně má v sobě zabudovaný větrák s možností foukat dovnitř i ven, dle potřeby – nutná věc po fazolových večeřích.

Díky střešním oknům je v autě stále světlo, prakticky přes den nesvítíme a většinu času jsou dvě boční okna zatažená. V koupelně je okno 31×31, v obýváku jsou dvě střešní 50×50 a 77×57, a dvě boční 72×32 a 91×42.

Každé okno má dvě rolety, jedna je proti komárům, druhá je proti světlu či slunci.

Tepelná a zvuková izolace

Auto se nejprve izolovalo montážní pěnou a polystyrenem, což se ukázalo jako nedostatečné a nerozumné, především díky naší potřebě auto hlavně odhlučnit. Pracně se vše demontovalo.

Fáze čištění od prvního zaizolování, které bylo polystyrenem.
Na podlahu se umístil dřevěný rošt, ten se vyplnil dvěma druhy zvukové izolace, na to dosedla centimetrová zvukově izolační deska.

Volili jsme hmotu a materiály, abychom hlavně utěsnili automobil proti hluku. 410D je staré auto, náklaďák, s velkými pneumatikami, třemi kardany, motorem v kabině, a to je hned několik zdrojů rámusu.

S neodizolovaným autem, když se jelo 80 km/h, tak se nedalo v kabině komunikovat, jen na sebe řvát z plných plic a odezírat z úst. Po několika hodinách jízdy mi pak hučelo v hlavě celou noc. Myslím, že po měsíci ježdění bych to prostě nevydržel.

Nakoupila se protihluková izolace, konzultovalo se se stavařem, specialistou, …. Výsledek je nakonec opravdu překvapující a komfort se zněkolikanásobil (oproti původní verzi, oproti osobáku je to pořád rachot). Na stěnách je dle tvaru karosérie 5 – 10 cm, na stropě 3 – 5 cm a na podlaze 3 – 5 cm dle určitých míst.

Motorová část se izolovala i zvenčí, několik vrstev, stejně tak motor v kabině řidiče, podlaha, strop v kabině řidiče. Použily se dva samolepicí materiály STP a dva protihlukové pro různé frekvence.

Interiér se finálně polepil světlým kobercem, zvuková a tepelná izolace dokonalá, estetická určitě taky. Praktik něco namítne o praktičnosti a lapání prachu. Souhlasím, a proto s sebou vezeme výkonný mini vysavač na 220 V a několikrát týdně vysáváme. Prach v autě je nekončící problém, vždy se někudy do auta dostane během jízdy po prašných cestách. Ano dá se to pár týdnů vydržet, ale nechceš v tom žít rok, dva. A prachu z auta se prostě nezbavíš (i když v Patrolu, či Toyotě jsem koberce neměl, prachu bylo v autě prostě pořád dost a dost a nedal se dostat z auta, vysavač opravdu zní přitaženě, ale po několika měsících žití v prachu a bordelu ti to prostě začne vadit.

Čelní a boční skla se mohou v noci izolovat speciální izolací, nebo jen závěsem pro vyšší soukromí. Izolace se používala především ve velkých zimách, nyní používáme jen závěs, visí podél dveří a během několika vteřin se roztáhne.

Izolace s přísavkami neměla místo u „ruky“, instalace trvala déle, a štvalo mne, že cucfleky se v průběhu noci odcucly a ráno na nás ve městě koukal autobus turistů.

Materiál v interiéru

Hlavním hlediskem byla estetika, opět jsem si kladl otázku, jak bych chtěl, aby to vypadalo u mě v kuchyni, v obýváku, atd. Proto mám dvířka skříněk z masivního dřeva – borovice, stejně tak pracovní desky, jídelní stůl. Podlaha jen plovoučka kvůli případné vlhkosti a pokroucení. Na plovoučce jsou pro pohodlí i proti hluku koberce na míru. V kabině řidiče jsou koberce samozřejmě také, a to s lemováním v oblíbené barvě posádky (-:

Stěny jsme polepili světlým hustým kobercem. Především se opět dost snížil hluk, zvýšila tepelná izolace, vlevo nahoře dvě zásuvky na 12V, potřebovali jsme max jednu a jedna zásuvka na 220V, tu jsme potřebovali, ale mohla být blíže kuchyni.
První fáze rekonstrukce. Na stěnách ještě polystyren spojovaný montážní pěnou, uprostřed kuchyně vlevo plynová kamna, konstrukce stěny do koupelny byla dřevěná.

Konstrukce skříněk je ze dřeva. Nosná konstrukce postele, stěny koupelny, dveří, skříněk na WC jsou z železných jeklů. (Poznámka po návratu: asi kdybych zvolil jinou pracovní desku než z 3 cm širokého masivu, nepoužil na konstrukci skříněk, stěny, postele jekly a další drobnosti, myslím, že by auto mohlo být asi tak o 100-200 kg méně. Váha nám nejvíce vadila v Andách, v nadmořských výškách 3 – 5tisíc m.n.m., kdy výkon šel rapidně dolů a každé kilo bylo znát. Nemluvě o Sibiři a jízdě v bahnech)

Většina věcí je vyrobena z masivu.
Dřevěný rám na podlaze se vyplnil dvěma vrstvy hlavně zvukové izolace, na to se položila protihluková deska, na to OSB a na to palubková podlaha silně odolná proti vlhku a na ní koberec s olemováním střižený na přesný rozměr, aby nestudily v zimě nohy.

Osvětlení interiéru

Když člověk potřebuje světlo, tak pořádné. Nad pracovní plochou jsou dvě světla, jedno dotekem ovladatelné a regulovatelné, stejně tak regulovatelné je i nad jídelním stolem (sranda jednoho všeuměla za stovku), hlavní světlo mezi střešními okny je taky regulovatelné. Plus lampička nad postelí.

Každé světlo je ovladatelné dotykem, dotknu se modrého světla a LED pásek se zapne, držím-li na modré tečce prst, světlo se začne zeslabovat, nebo zesilovat.
Aby nás v noci nerušila modrá tečka, vypínáme ji vypínačem ON/OFF, vedle tohoto vypínače je regulátor stropního světla.
Stropní světlo, stejné je i v koupelně.

Jídelní stůl

Je rozkládací, má rozměr 53×60 po rozložení 106×60, je z masivu.
Výškově nastavitelný – kanape, nebo další postel 53×200.

Jídelní stůl, masiv.
Stůl je složený většinu času.
Deska je na jedné straně na pantech a jednoduše se odklopí a tím zdvojnásobí svou plochu.
Stůl rozděláváme, když máme návštěvu, velkou snídani, nebo velkou večeři.

Pracovní deska v kuchyni

Je to masiv 51×205, který se dá prodloužit o 48 cm – pracovní deska jakou potřebujete a v málokterém obytném autě najdete. V pracovní desce je zapuštěný dřez 40×38 se sklopnou baterií. Sklopná deska byla z černého tvrzeného skla, která ale nevydržela nápor mého zadku a praskla, na cestě jsem vyrobil z 3mm překližky náhradu.

Samotná kuchyňská pracovní deska má 2050mm, což se jen tak v obytném autě těchto rozměrů nevidí, i tak se dá deska prodloužit o 480mm.
Prodloužení jsme moc nepoužívali, linka je opravdu dost dlouhá, k zajištění prodloužení slouží vykloněný milimetrový pozinkovaný plech, o který se deska vzepře, plech je pak přitisknutý k boku skříňky a nastavená část drží přitisknutá ke skříňce díky silnému magnetu
Kryt dřezu, nyní z překližky.

Klimatizace

Auto nemá klimatizaci pro kabinu řidiče, pro mě je to nevýhoda, pro mě prostě trauma. Když jsem X týdnů projížděl Austrálii, nebo pouští v Súdánu a venku ve stínu bylo přes pade a v autě šedesát, v těchto podmínkách nevydržím v kondici a nedokážu si cestování užít, radovat se z něj. Proto se instalovala interiérová klimatizace s třemi výkonnostními stupni, která měla ochladit vařící dny.

K tomu bylo zapotřebí zakoupit super měnič, který je pod sedačkou řidiče.

Klimoška byla zapojená profíkama za nekřesťanské peníze. Ti ji zapojili nesprávně a fungovala jen na nejnižší výkon a jen pár dnů. „Super“ firma zaměřená na úpravy karavanů, co instalaci dělala, se mnou odmítla následně komunikovat při řešení problému, či převzetí odpovědnosti za nefunkční věci – trochu nefér, ale mohl jsem to čekat, když při placení byla cena prací 2x vyšší než byla dohodnutá, nechtěl jsem částku zaplatit a ohrazoval se naší dohodnutou sumou potvrzenou i emaily. Odmítli mi vrátit auto, do odjezdu jsme měli několik dnů a celou záležitost jsem nehrotil a zaplatil.

Navíc díky „profi“ instalaci nám za pár dnů shořel kompresor a po tom, co instalaci viděl odborník, se mi vysmál, jak jsem naletěl.

Velká část věcí se předělávala anebo opravovala.

Díky jejich pomoci a odhalení dosti odfláknutých věcí nepřestalo auto fungovat, nedošlo ke zkratům, nebo auto nevyhořelo.

Nejsem odborník, ale když kluci odšroubovali překližkovou příčku stěny a ukázali mi, jak kabely leží jen tak na hraně uříznutého plechu, bylo mi jasné, že při vibracích na nerovném povrchu by dříve či později dráty přišly o izolaci a došlo by ke zkratu. Nenapadlo mě kontrolovat práci po profíkách.

Stejně tak se předělával rozvod 220 V. Solární panely, přístroje, co měly být schované za krycí deskou, přidělali „profíci“ na viditelná místa, nemluvě o umístění vypínačů a zásuvek, pod vyklápěcí plochu, atd.

Nasávací průduch klimatizace, studený vzduch měl být rozfoukáván přes vzduchový rozvod po autě. Klimoška umí také vysoušet vzduch, umí i čistit vzduch.

Pořádně si ověřte kvalitu a korektnost profíků – nechte si doporučit od toho, kdo si nechal podobnou, nebo stejnou věc dělat. Když vám někdo tvrdí, že má zkušenost, anebo že to zvládne, neznamená to, že mluví pravdu – pro mě to bylo nej zklamání při stavbě vozu a celkově velké zklamání v člověku, které mě stálo 90.000 Kč – nulová snaha věc dát následně do pořádku nebo mi být nápomocen na dálku při opravě klimatizace. Toť má špatná zkušenost s firmou z České Lípy.

Možná že zrovna kluci neměli den a byla to výjimka potvrzující pravidlo. Možná, že umí dělat jen klasické obytňáky, nevím, ale u mě se klucí moc netrefili a z 20-ti věcí, které dělali či instalovali – udělali 7 skvěle, 7 se jen opravilo a 7 se muselo kompletně předělat. Nemluvě o tom, že jsem platil za čtyři lidi kteří nepřetržitě dělali na mém autě – uvnitř a prakticky nebylo možné aby se tam vůbec vešli.

Takový do nebe volající lži a podvod, který se díky skluzu nedal vyřešit jinak než tím že jsem zaplatil a neřešil.

Jeden z vývodu klimatizace.
Venkovní výdech klimatizace a sání.

Po zkušenosti s klimatizací: klima 70.000 + měnič 25.000 + cena za instalaci JEN klimy 30.000 a následné její nefunkčnosti, bych si asi po této zkušenosti nechal instalovat klimu do motorové části, aby především chladila za jízdy. Možná, kdyby klima byla dobře instalována, nepovažoval bych to jako zbytečnou investici.

Ale chybami se prostě člověk učí.

(Poznámka po příjezdu: celou cestu jsme přežili bez klimy. Šlo to, ale určitě bychom si mohli užít cestu víc, kdybychom neměli několik měsíců v autě přes čtyřicet stupňů. Kdyby auto bylo vychlazené z jízdy, asi by ani nebylo potřeba obytný prostor chladit po zaparkování a kempování. V extrému by se dalo pak v noci na chvilku nastartovat. Externí klimošky pro obytný prostor často mají v návodu maličký dodatek, že by se neměly používat při náklonu vyšším než 5%, že pak může dojít k poškození, takže když takovou klimu používáte na cestě, v kopcích, v terénu, určitě jí vystavujete náklonům, které jí mohou zničit.)

Elektrika v autě

Profíci, co instalovali klimatizaci, tvrdili, že nejde použít měnič, co napájí klimu, i když jí nepoužívám a musím tedy zakoupit nový. Proto se tedy pořídil druhý sinusový 3000 W, z něho je rozvedeno po autě několik zásuvek na 220 V. Auto má i přípojku na 220 V, při zapojení do sítě se automaticky začnou dobíjet baterie 50 A nabíječkou.

V interiéru jsou i dvě zásuvky, které fungují, když jsem napojený do sítě (i když jedna „skvěle“ zapojená zásuvka na 220 V je v rohu postele a nebyla nikdy použita, nevím k čemu klucí mysleli, že se bude používat).

Jinak je v interiéru ještě dalších šest zásuvek na 12 V. V kabině řidiče čtyři. Zásuvky byly tam, kde nebyly potřeba a nebyly tam, kde potřebné byly. Asi je tedy rozumné si určit sám, kde co člověk bude dělat a jak v autě bude žít – kde bude vařit, kde bude nabíjet PC, kde mobil, kde bude pracovat, aby věděl, jak a co bude praktické. Vše si sám promyslet, než si necháte poradit od odborníka a díky němu budete mít zásuvky tam, kde je nepotřebujete a naopak.

(Poznámka po návratu: z šesti zásuvek na 12 V nebyla ani jedna tam, kde bychom jí potřebovali a stačili by asi max. dvě a co se týče zásuvek na 220 V je to to samé.)

Zástrčka na připojení elektriky a vpravo zamykatelná nálevka na vodu do 90L nádrže, která je pouze pro koupelnu.

Auto má startovací baterii 120 Ah a dvě baterie 230 Ah, tedy dohromady 580 Ah zásobu elektriky.

Baterky pro obytnou část jsou pod autem, skoro neprůstřelný box ze 4 mm silného plechu, 460 Ah domácí proud, mají dohromady 110 kg + box 40 kg. Pro nižší těžiště bylo žádoucí je dát co nejníže.

Uprostřed bedny jsou panty, na každé straně dva šrouby, které drží víko, šrouby se povolí a víko se otevře. Nesmím zapomenout na to, to podepřít, neležet pod tím, když bych to otevíral, přeci jen 55kg baterku plus víko, bych pak jednou rukou nemusel udržet.

Zdrojem elektriky je 120 A alternátor a 3 ks 80W solárů, které dokáží v extrému dávat až 20 A.

Vezeme s sebou i 2 kW tichou centrálu Honda, pro případ nouze. Startovací a domácí baterie jsou propojeny relém, které při vypnutí motoru, nebo když soláry dávají méně než 13,2. oba okruhy oddělí.

Baterie mohu propojit manuálně, mohu vybrat jakoukoliv ze tří baterií, na kterou budu startovat, nebo z ní budu napájet domácnost.

(Poznámka po návratu: asi bych váhal, zda mít druhou 230 mA baterii, její váha je 55 kg a cca 25 kg poloviny bedny by opět snížila váhu auta o cca 75 kg. Soláry byly opravdu super. Váhal bych, zda bych příště místo panelu nepřilepil na střechu solární folie, nevzal s sebou plachtu posetou solárama, kterou za slunka můžeš vytáhnout a připojit, jak jsem často viděl. Asi by to bylo taky o pár kilo méně a ve finále třeba i víc elektriky během slunných dnů.)

Ukazatel obou domácích baterii, sledovač jak je na tom solární dobíjení. Pod tím dva spínače na bojlery.
Takhle vypadal vrchní panel po tom, co jsme to přivezli od profíků. Zadání znělo jasně, aby to bylo někde schované v autě, nenápadné a hezké. Kabeláž, která tam visela se dávala do ochranného “husího krku” a až na cestě jsem většinu přístrojů dal na druhou stranu desky tak, aby nebyly vidět. Co se týče zpackané elektriky, požádám kamaráda, který to opravoval a je super elektro specialista, aby přesně definoval, co bylo špatně, co se muselo předělávat a na co by si domácí elektrikář měl dávat pozor.
Na boku sedačky řidiče je hlavní odpojovač obou baterií, vpravo dole. Vedle něj vpravo je šroub, ostré plus, pro potřebu mít někde výstup, třeba pro startování cizího auta kabely a podobně, ke všem baterkám je opravdu špatný přístup. Vpravo nahoře kousek ručního vypínače, kterým mohu ručně propojit palubní a domácí baterky. O propojování a odpojování se stará relé dle toho, jak dobíjí soláry a nebo alternátor a spínač dává možnost s tím pracovat i jinak. Přepínač vlevo může domácí baterie odpojit, nebo zapojit jednu či druhou a nebo obě.

Kuchyň

Většinou vaříme na elektrickém jedno plotýnkovém vařiči se sklokeramickou deskou (za 30 vteřin 300 stupňů), 1200 W, elektriky máme většinou přebytek. Když elektrika není, vytáhne se malý plynový vařič na kartuše (když málo jezdíme, je zataženo, prší, atd.) Vezli jsme s sebou i benzínový, ale ten jsme za rok nepoužili ani jednou. Z deseti vaření používáme jednou plynový vařič. Vaří se většinou venku na výklopném stolku s regulovatelnou nohou, aby to uvnitř nesmrdělo. Následně jsou šuplíky přístupné zvenčí i zevnitř.

Kuchyň ve výstavbě, ještě krycí deska nad dřezem z černého tvrzeného skla.

Proč né klasická plynová bomba? Jednak jsem si říkal, že když je dostatek elektriky, tak proč plýtvat něčím, co musím platit a v některých zemích pracně shánět (opět má zkušenost ze západní a centrální Afriky). Bomba je další závaží a další zábrání prostoru. Další důvod, že většinou se vaří venku (smažím, smrdí to), ale někdy i uvnitř, takže manipulace, nebo dvojí rozvod, to vše mě přišlo opravdu komplikované, když vidím, že v případě potřeby vařit na plyn kartuši zakoupím za 30 Kč (cena v Peru a v Argentině, jinde jsem jí nekupoval) a vydrží měsíc a víc.
Navíc často rozděláváme oheň, grilujeme, vaříme v kotlíku, když je možnost.

(Poznámka po cestě: to se vařilo v Rusku a na cestě do Magadanu, v Africe, ale v Jižní Americe jsme rozdělali oheň možná třikrát. Né že bychom nechtěli, ale prostě není kde, nebo to není dovolené, nebo ….)

Náš domeček v akci, když je velké vaření.
Pohled na otevřenou skříňku z auta. Vpravo nahoře pressovač, pod ním rychlovarka, za ní Remoska, police pod je papiňák, pod tím krabice s kořením, za ním krabice s nepoužívanou elektronikou. Vlevo nahoře plynový vařič na kartuše, pod tím Ikea zásuvky, které se dají vysouvat i na druhou stranu, když se vaří venku.
Ikea umělohmotné zásuvky.
První zásuvka od shora, čaje, příchutě do pití, koření, byliny na sračku, byliny na zácpu.
Zásuvka s nádobím. Prý nějaký eko super nádobí z bambusu, vydrželo celou cestu a je pěkný. Termohrníčky, sklenice na víno – umělohmotná se šroubovací nohu po roce byla tak odřená, že nebylo ani vidět dovnitř, tak se v druhé etapě koupily skleněné s obalem (oranžový obal) nějaké super americké nerozbitné za nekřesťanské peníze, Kačce se povedlo už dvě rozbít při mytí nádobí. Takže vínujeme raději z termo hrníčku.
Další zásuvka nadupáváky a vitamíny, na cestě člověk dost strádá a dostává se dost do mínusu a nestíhá mít kvalitní stravu. Na sobě to pak po několika měsících vidím, jak tělo nestačí regenerovat, mít dost energie, kvalitní vitamíny nás drží nad vodou a v případě nějakých potíží vyzobeme pár vitamínů, či minerálů, které jsou na neduhy, co nás trápí.
Další zásuvka je s elektrickým vařičem, na něm vaříme většinou, elektriky je přebytek.
V případě málo elektriky, nebo potřeby velkého vaření a druhé ploténky, využíváme plynový na kartuše.
Pod zásuvkami dole je krabice s příslušenstvím k mixéru a káva do pressovače.

Velký pomocník v kuchyni je „papiňák“ – obrovská úspora energie, cokoli v hrnci se přivede k varu, během tři minut se hrnec natlakuje a dalších cca 5 – 10 min obsah zůstává ve varu, i když ho sundáš z plotny.

Odhadem to sníží energii vynaloženou na vaření skoro o polovinu, možná víc. Prakticky je to tak, že uvařím litr vody ve varné konvici, naleju do hrnce na plotýnce, voda se vaří, nasypu těstoviny, nebo vložím brambory, či rýži, uzavřu poklici, přecvaknu na stupeň 2, během tří minut sundám z plotny, dám na plotnu pánev, do ní ingredience, za šest minut mám uvařenou omáčku, či usmažené maso, otevřu papiňák, často se voda ještě vaří, tu sleju, promíchám s omáčkou a podávám.

Další skvělý pomocník v kuchyni je i Remoska 400 W – je to jako trouba, peče se maso, peče se buchta, peče se chleba, cokoliv, je to malé, skladné a praktické. Pro srovnání Remoska má spotřebu stejnou jako můj noťas, když střihám videa. Při dostatečné kapacitě baterek a solárních panelů jí můžete každodenně používat při slunných dnech, když se pár dnů či týdnů zaseknete na jednom místě.
Rychlovarná konvice, má 2000 W – čaje, kávy, polévky – rychle a praktické.

Police v části “kuchyně” – nahoře rychlovarná konvice, piksla s turkem, kdyby zas nešel pressovač, pod tím papiňák.

Espressovač  – miluji kávu, miluji kvalitní kávu. Přemýšlel jsem o pressovači s mlýnkem, jsem na kávě závislý, ale místo místo místo, proto se v naší kuchyni utábořil malý ruční pressovač.
Používáme kapsle Illy, paradoxně jsou nejlevnější, protože je kupujeme po 200 ks.

Skvělá soupravička, ale jsme kafaři, dělali jsme si kávu několikrát deně, plus otřesy a vše a ke konci cesty už funkčnost presovače byla trochu o dohodě a o modlení.

Smoothie mixér – pomocník na nápoje, levné čerstvé ovoce = každý den čerstvé freshe.

Máme rádi čerstvý nápoje, čerstvý ovoce, a když kilo banánů koupíš za pět korun, ananas za tři, a podobně, tak děláš nápoje od rána do večera. Jasně že trochu zbytečnost, ale na dlouuuuuhé cestě prostě zpříjemní život.
Horní skříňka – kuchyňská se zásobami kuchyně.
Pohled na kuchyň z venčí, když jsou otevřené dveře. Nahoře tyčka na ovládání rolety, pod ní jídelní venkovní stůl a otvírací pult.
Po otevření pultu mám přistup ke kuchyňským Ikea zásuvkám.
Noha u pultu je poholovatelná, a proto můžeme vyrovnat jakoukoliv prohlubeň a nebo nerovnost a zajistit, aby pult byl rovný, i když na fotce je vidět že se to neodhadlo a ani nevím proč se to nezvedlo a dalo se pod nohu prkénko (-:

Potřeby na venkovní grilování – Umělé skleničky na víno se moc neosvědčily. Nyní sklo a bambusové plastové nádobí, hrníčky nerezové termo.

Lednice -Zkoušel jsem dááávno pár levnějších a po několika týdnech šli z domu. Afrika prověřila kompresorovou ledničku Engel a nedám na ní dopustit. Kompresorová lednice-mraznice, co dokáže držet teplotu až na -20 stupních Celsia, dokáže pracovat i při náklonu 100% aniž by se ničila anebo klesal výkon, neškodí jí dlouhodobé otřesy, přijatelná spotřeba. Díky požadavku kdekoliv pobývat bez strádání, jsme zvolili lednici s objemem 60 L. Je jednokomorová, je na vysouvacím podnose, vrchem plněná, tedy do lednice dáte daleko víc věcí, než do z boku plněné. Do ledničky se vejde několik kilo vakuovaného masa, sýrů, zeleniny, vína, ovoce. To vše vám zajistí opravdu dva týdny jíst v pustině bez strádání a odříkání si.

(Poznámka po návratu: asi kdybych chtěl šetřit místo a váhu, stačila by lednice 45 L, ale asi né méně, kdybych chtěl žít tak, jak žiji doma a nestrádal při dvoutýdenním kempování uprostřed ničeho ….)

Výsuv na lednici jsme nekupovali origoš, ale nechali jsme si ho vyrobit.
Zajištění proti výsuvům je “sichrhajskou”.

Nářadí a co mám s sebou

Na výletech jsem se naučil to, že většinu věci si člověk musí být schopen opravit sám. Někdy není jiná možnost. A někdy třeba i šikovné pomocníky seženeš, ale nemají nářadí. Pro mě byla Afrika drsná – koupil jsem jako důvěřující hňup auto v super stavu, které nedojelo 50 km od prodávajícího – zkroucená hlava motoru – prodávající nás vyfák. Tak se přistoupilo k nákladné opravě. Auto mělo mít 200 tis najeto. Když ho dostal do ruky zkušený mechanik asi dva měsíce před odjezdem, hrozně se začal smát, když jsem mu říkal, že s tím jedu do Afriky, bral to jako dobrý vtip.

Vše důležité k vyřešení problémů.

Odpověděl, že by se s tím bál jet i z Prahy do Brna. Auto bylo v dezolátním stavu a mělo dle něj najeto kolem půl milionu kilometrů a bylo všude prohnilé. Potřeboval by půl roku na to ho dát do uspokojivého stavu, aby za něj dal ruku do ohně a pak že Afriku dá, jinak že je to šílenost. A částka za opravu by několikanásobně převýšila pořizovací cenu auta.

Nicméně můj zápal byl velký a nechtěl jsem nic odkládat. Jsem někdy nerozumný střelec, který moc nevsází na jistotu, ale na to že to prostě vyjde, protože jsem odhodlanej s velkým srdcem. Vyjelo se z rozpadajícím se autem. Vařilo se pořád a nářadí bylo potřeba rovněž pořád. A to, co jsem tehdy používal nejvíce, jsem si znovu vzal. Zkušenosti.

Velmi silná aku vrtačka. Sady vrtáků, sady závitníků, sady vykružováků, nýtovací kleště, kleště na nýtovací matky, hromada různých nýtů, vrutů, šroubů, matic a všeho. Zakoupil se super německý kufřík, kde by dle mě mělo být všechno i to, co člověk použije jednou za dva roky, ale řekl jsem si, že to je investice do budoucna, tak proč ne. Ale ukázalo se, že tam není třeba plochý klíč 14, nebo 9, ořech na Golu 12 a další drobnosti, které když potřebuješ, ti jako drobnosti nepřijdou. Naštěstí s sebou vezu i českou Tonu po otci a sadu takového toho nářadí co dům dal.

Ke každému nářadí patří sada na lepení pneu, izolačky, lepenky, lanka, stahovačky, nějaké minimum drátů a elektro.

(Poznámka po návratu: když máte auto v dobrém stavu, nářadí nemusíte opravdu vozit tolik, i když jsem často na cestě dělal „pjerestrojku“ a mnoho věcí předělával, nebo vylepšoval a měl k tomu vše. Se správnou sadou nářadí, kde je opravdu vše, bych nemusel vozit druhou sadu Goly, druhou sadu nářadí, atd. Takže na další cestu bych asi o měsíc déle připravoval a ladil auto a pak si mohl vzít polovičku nářadí, to speciální bych nechal doma, to sloužilo spíš k úpravám a vychytávkám než k opravám.)

Nýtovačka závitových matic.
Závitníky, super věc, ale ani jednou jsem je nepotřeboval, vyjeli jsme z nedodělaným autem a předpokládalo se, že se bude dost věcí předělávat a dodělávat.
Sada středně kvalitních vrtáků, ty jsem používal a lámal často.
Vysavač v trezoru považuji taky za nástroj, i když uklízecí.
Krabice s nářadím, která je vedle kanystrů.
Sem tam se šiknul, i když jsem s ním neuměl pořádně dělat a vždy jsem studoval návod a nebo někomu psal jakže se to používá (-:
Silná vrtačka … fakt silná, dvě baterky a nabíječka. A samozřejmě kvalitní bity k ní.
Další vrtáky, polovina se polámala a pořád se dokupovalo. Vykružovadla jsem nepotřeboval ani jednou, moc se na autě nebudovalo, jak jsem původně myslel.
Pohled do skřínky vedle kanystru, skříňka s nářadím a spojovacím materiálem. Nahoře krabice s vruty a šrouby, pod ní krabice se směsí a vším možným, vpravo nahoře pracovní mikina a kalhoty, za tím dvaceti metrový prodlužovák na připojení se k síti, přechodka na zásuvky, další police filtr, vpravo TRX na cvičení, dole TONA gola tak 40 let stará a trhák.
Dobrý pomocník – vyndavač utržených šroubů.
Kupu lepidel, pásků, studených svárů, a sekunďáků – pořád se něco lepilo.
Nejtovací kleště, na cestě kolem Afriky jsem nejtoval pořád, pořád nám padaly plechy a auto se rozpadávalo, na téhle cestě jsem nejtovačku použil jen párkrát při vylepšování a třeba zmenšování hliníkové krabice na střeše.
Krabice se šroubky a vruty, fakt se pořád hodily, ale asi by se místo dvou beden mohla vzít jedna maličkatá a mohlo se víc improvizovat a vždy by se to zvládlo.
Druhá velká krabice se šrouby, ale vždy když někdo potřeboval, měli jsme to, i když sami jsme z toho moc nikdy nepotřebovali.
Druhá strana kufřík.
Všehochuť nářadí, kterou jsem v půlce cesty odvezl domů a nechal si jen kufřík, ale následně přišel na to, že tam není 14, 9 a podobně.
Kufr s nářadím je umístěný na zadní straně řidičova sedadla a přidělán gumicukem. Vedle něj přepravka na šest lahví vína, u nohy stolu, který se dá výškově nastavovat, ani jednou jsme nevyužili, na stěně mini odpadkový koš.

Postel

Opět po zkušenostech jsem nechtěl postel, kde bych si nemohl natáhnout nohy, nebo bych se nemohl oddávat radovánkám, bolela mě záda, nevyspal bych se. Prostě postel jako doma. Rozměr postele 205 x 160. Oboustranné 12 cm široké matrace – letní a zimní strana.

Matrace povlečené potahem obsahující stříbro a aloe vera – prý na odhánění breberek. Nejdříve naší přikrývkou byla deka a s postupným přejezdem do zimy to byla pořádná peřina 210 x 240 cm s povlečením z egyptské bavlny. (Když jsem před pár lety vyrazil na výlet na motorce a byl jsem ubytovaný někde v Estonsku v penzionu, zažil jsem tam něco, co jsem nikde nezažil. Budil jsem se v noci s pocitem, že to povlečení je tak hebké, že mě to ani nenechá spát a chci si tu hebkost užívat. Paní majitelka mě vysvětlila, že se jedna o Egyptskou bavlnu. Posléze jsem se dověděl, že i bavlna a povlečení může mít svou kvalitu a úroveň, která je nám příjemná. Proto tedy povlečení a prostěradlo z Egyptského saténu, stejně drahé jako obyčejné, ale několikanásobně jemnější, jen najít tu kvalitu.)

Vytváření návrhu postele. Zadání stálo jasně, postel by se měla dát jednoduše rozložit během několika vteřin a její část by měla sloužit jako sedačka pro třetího cestujícího, nebo druhého u jídelního stolu.

K tomu velké polštáře a každá noc je blahodárný odpočinek. Jasan, že tohle vše bych neřešil, kdybych měl v plánu vyrazit jen na výlet na pár týdnů, měsíců.

Cestujeme se složenou postelí, rozložení a povlečení postele je max. na několik minut, když to dělá slabá, malá žena. Odšroubuje se jistící šroub, vyndají se polštáře a peřina, vysune se konstrukce, následně se pootočí a položí na linku, vznikne tak postel po celé délce linky. Na vzniklou desku se narovnají tři matrace, a ty se povléknou.

(Poznámka po příjezdu: štvalo mě to rozkládání, štvalo mě, že jsem nemohl ráno ležet a přitom by drahá Kateřina dělala snídani, nedalo se natáhnout po obídku (-: vymyslelo se několik variant jak to změnit, ale nestihli se zrealizovat na cestě. Úprava by ale podstatně zmenšila kuchyňskou linku, kterou máme dva metry dlouhou, což je kupa prostoru na velké vaření – vše má něco.)

Nulová fáze, vše je připravené pro denní život.
Prní fáze přípravy postele, odtrhnu opěradlo držící silným magnetem a opřu ho o jídelní stůl.
Pověsím na zrcadlo krycí prostěradlo.
Vyndám peřiny a polštáře a dám je na sedačku řidiče.
Odšroubuji šroub
Druhá fáze, uchopím za spodní část, a vysunu nahoru a zacvaknu dva čepy do drážky, na druhé straně L železo na konci opěrky zapadne a opře se o hranu stolu.
Vysunu desku a klopím
Sklopím desku do vodorovné polohy a hrana ve tvaru L se opře o pracovní desku.
Překlopím poslední část postele, která se opře na jedné straně o pracovní desku a na druhé straně o jídelní stůl a postel je připravena.
Samotné matrace jsou v potahu s Aloe Vera a stříbrem, prý to odpuzuje malé brebery a je to nej na kůži. Matrace jsou dvoustranné, jedna letní strana, která lépe provzdušní prostor mezi tělem a matrací a druh strana je zimní, která tělo více zahřívá.
Na rozložené matrace se natáhne prostěradlo.
Nahází se polštáře a peřina jde se spát. Deku máme letní, pouze deku v povlečení a peřinu.

Pod postelí je prostor přístupný od jídelního stolu, tomuto prostoru jsme říkali trezor, měl se dát zamknout klíčem a měly v něm být ty největší cennosti. Je v něm foťák s objektivy, dron, krabice s doklady, izolace na čelní sklo, tu jsme pořád přemisťovali a hledali pro ní nejvhodnější místo, za tím vysavač.
Dveře u trezoru je zajištěný velmi silným magnetem, který udrží i v největších otřesech a nárazech.
Čtecí lampička nad postelí.

Léky a lékárnička

V tom jsem ještě dost opatrný. V Africe jsem s sebou měl asi tři krabice od bot všeho možného a skoro nic nepoužil. Když jsem pak odjel do Bangladéše bez čehokoliv, spadl sem v noci do kanálu a na hotelu si snažil zašít a ošetřit roztrženou nohu bez lékárničky. Nyní se to zregulovalo na jednu krabici od bot. Nejčastěji se používají náplasti a jednou za dva měsíce něco na srajdu, když dojde kořalka. Jinak tam máme dost antibiotik na vše možné a nemožné, čisté stříkačky, jehly, věci na šití, někdy jsou doktoři, ale nejsou sterilované nástroje, a přivézt si Aids či žloutenku z cesty díky dvěma stehům taky nechceš.

Asi tři druhy antibiotik, a jinak nic výjimečného. Něco na zácpu, něco na průjem, nějaké ty kapičky. Už vím, že se dá všude sehnat vše.

Vybavení pro posádku

Když potkáváme baťůžkáře a vidíme, jak mají ty obr batohy narvané, zcela určitě oni toho mají víc než my. Nám se vše každému vejde do 15 – 20 litrového batohu, auto je velké ale proč vozit zbytečnosti.

Botník – Jedny boty do nepohody a na motorku. Druhé na běhání. Třetí na chození jsem někde nechal. Jedny frajerský. A pak páskáče. Boty mají své místo s heverem – ty byly dva, oba odešly, teď je jen jeden desetitunový.

V horní části auta nad pracovní plochou a nad postelí jsou dohromady čtyři skříňky zavírací a jedna otevřená, ve které jsou knihy, vedle knihovny věci u ruky, pak Kačky oblečení, naproti Marka oblečení, a vedle vchodu skříňka na jídlo.
Skříňky jsou zevnitř obložené překližkou a spáry jsou začištěné transparentním silikonem, aby se předešlo dostání se prachu do oblečení či do potravin.
Většinu skříněk zvedá tlumič, u dvou už odešel do věčných lovišť a čeká na opravu.
Vedle lednice, pod postelí je botník.
Botník
Dvířka jsou opět na magnety a zajištěné, trochu napasované ale vešlo se, mezi botami našel místo i deseti tunový hever.
Nad jídelním stolem knihovna, i když trochu vybraná.
Na cestě se předělávala elektroinstalace, nyní nástěnka, před tím nabíječka, chlazení pro soláry.

Věci na motorku – Helmy, bunda, rukavice, náhradní filtr a nářadí na motorku. Vše zabírá kupu místa a využívá se opravdu zřídka, ale motorka je jako ženská, udělá nám radost né tak často, ale stojí to za to jí mít.

Prostor pod postelí, ten je přístupný, když je postel rozložená, proto se moc nepoužívá. V dolní polici jsou dvě helmy na motorku, bunda na motorku s chrániči, chrániče na nohy, filtry olejové a vzduchové, náhradní spojka, nahoře vlevo lékárnička, vpravo bedna s dokumenty a návody a nad ní nejtovačka na matky.

Příruční kapsy – čím víc úložného prostoru, tím víc nepotřebného. Přidělal jsem je na dveře, za sedačky a do koupelny.

U výstupu z obytné části nahoře je vše co, člověk nutně potřebuje, když vybíhá z auta, a také teploměr, který nám ukazuje kolik je venku, kolik je v autě a kolik je v lednici.
Spolujezdec i řidič mají na dveřích úložné kapsy, deníček, sluneční brýle, desinfekce na ruce, deodorant, propiska, drobné ….
Na straně řidiče, nůž, metr, deníček, šroubky, prostě co chlap chce mít rychle u ruky.

Koupelna

Prostor jsme opticky zvětšili zrcadly. Nad umyvadlo se nalepila keramická mozaiková dlažba, zbytek koupelny se polepil omyvatelnou tapetou. Umyvadlo je rohové, s pákovou baterií a s výsuvnou sprchou. Dvě zásuvky, do kterých se vejde veškerá hygiena pro mě i pro Kateřinu, plus čistící prostředky na auto, a další. Ve spodním šuplíku je vysouvací chemický záchod. V podlaze je vyndavací poklop na sprchové vaničce.

Dlouho sprcha byla v plánu venkovní. Nakonec jsem zvolil vnitřní. Nedokáži si to představit při teplotách kolem nuly, nebo v místech, kde člověk nemá soukromí.

Ano jde to bez sprchy, ale je to taková ta třešnička, díky které se po dlouhém náročném dnu cítíte jako znovuzrození. Nebylo to pracné, ani náročné to tak udělat, tak proč ne?

(Poznámka po návratu: kdybych chtěl šetřit kila, asi tam nedáme tu keramickou mozaiku, která vážila skoro metrák. Konstrukci polic a WC bych udělal z něčeho lehčího, určitě by se ušetřilo nějaký kilo, určitě bych udělal vývod na venkovní sprchu – po vyprošťování či opravě, když je člověk opravdu zamazanej, aby se umyl venku a né vevnitř.)

Koupelna v plné své kráse v akci.
Naproti umyvadlu zapínací průhledné příruční kapsy.
Naproti umyvadlu, pohled shora. První zásuvka čistící přípravky a hygienická taštička, druhá zásuvka – hygiena a krémy a aby se holčička cítila být co nejvíc holčička a nestrádala, dole pod zásuvkami chemické WC, které je v nejnižší zásuvce.
Koupelnové umyvadlo s vytahovací sprchou. (Foto s mýdlem a umělecky umístěným krytem na kartáček.)
Pohled na koupelnu přes otevřené zadní dveře, když je sundaná motorka.
Pohled na koupelnu shora s otevřeným víkem na vaničce.
Pohled na koupelnu ze shora s víkem na sprchové vaničce.
Pod umyvadlem u stěny 2kW centrála Honda, je opravdu tichá. Použitá jen dvakrát, jednou jsme se snažili hledat chybu v zapojení klimošky a snažili se, aby fungovala alespoň na centrálu – marně a podruhé, když odešlo podávací čerpadlo a my jsme při zkouškách a odstraňování vybyli všechny baterky, jsme následně baterky dobyli a nastartovali.
Pochopitelně: papír používáme do chemického WC také ekologickou chemií rozložitelný.
V koupelně jsou dvě velká zrcadla, která maličkou koupelnu zvětšují, zrcadla jsou olemovaná hliníkovými lištami.
Přechod mezi keramickou mozaikovou dlažbou a omyvatelnou tapetou je tvořen z kyrgyzských klacíků.
Ano, opravdu je to keramická mozaika lepená cementovým lepidlem a vyspárovaná spárovačkou a ano vydrželo to všechny drncáky, skoky, otřesy, vibrace a další. Nevěřil jsem, divil jsem se, ale je to tak.
Ukazatel vody v 90L nádrže, která je pouze pro koupelnu. Bohužel po pár týdnech na cestě přestal fungovat a nebyl prostor se dostat k jeho opětovnému zprovoznění.

Teplo

Teplo nám v autě vyrábí 2,5 kW naftové topení s třemi stupni intenzity. Ve spodní části skříněk jsme udělali rozvod tepla s regulací, jeden vývod je i do koupelny. Bohužel se samotné topení nainstalovalo bez předešlých zkušeností a hned za vývodem bylo několik ostrých záhybu potrubí, které zapříčinily ve vyšších nadmořských výškách a při vyšších výkonech přehřívání samotného topení – to se pak samo vypínalo.

Rozvod se musel tedy na cestě zjednodušit. Neměli jsme problém v mínus patnácti, a to šlo topení na poloviční výkon a ještě tenkrát jsme spali pod letní dekou a v autě bylo celou noc kolem dvaceti. Odhadem izolované auto jako máme my, dokáže toto topení vytopit obytňák při venkovní teplotě až mínus třicet a v autě bude 15 – 20 stupňů. Problém je, že venkovní nádrže nejsou na takovou zimu připravené. (Není ohřívání naftové ani vodní nádrže, rozvodů vody, která je pod autem, atd.) Auto nebylo stavěné na dlouhodobé užívání v teplotách pod mínus patnáct.

Naftové topení vypovědělo službu v nadmořských výškách nad 3000 metrů (není na to stavěné), pro tento účel se pořídil malý elektrický 500 W přímotop, který dokáže vytopit auto za několik minut a nějak výrazně nevybíjí baterku i při delším používání.

(Poznámka po návratu: rozhodně instalovat modul, který dle nadmořské výšky reguluje poměr paliva a vzduchu a dokáže tedy zařídit, aby naftové topení správně pracovalo i ve výškách nad 3000 metrů nad mořem. Možná bych přemýšlel o teplovodním topení. Na podlaze jsme měli koberce, při míusových teplotách, i když vývod tepla byl u země, tak stejně táhlo na nohy, přemýšlel bych příště o elektrickém topení na podlahu, ať již rohož, nebo ho mít napevno v podlaze, bylo by to pár watů a efekt tepla od nohou by byl komfortní.)

Ovládání topení je nad vypínačem do koupelny, nad hlavou, když jsme v posteli. Bohužel svítí na ovládání malá dioda, nebo když topení běží, tak displej svítí, proto krycí černá lepenka, která se přes displej přelepí a světlo v noci neruší.
Nasávání vzduchu a rozvod tepla. Rozvod nebyl nejlépe udělán – příliš zákrut a topení se následně přehřívalo ve vyšších nadmořských výškách. Udělal se jednoduchý přímý vývod a vše fungovalo.
Topení, které je přikryté deskou, na které jsou kanystry pro kuchyň.
Často je hodně elektriky, tak se topí malým elektrickým topidlem 500W zakoupeným v Argentině.

Zábava

V autě nebylo žádné radio ani repro soustava. Nejprve jsem váhal tam něco kvalitního nainstalovat. Nakonec k hraní používáme malého přenosného BOSE, výkon je opravdu dostačující, stejně tak kvalita zvuku, nemluvím o tom, že je přenosný a může tedy kdykoliv vyběhnout s námi před auto, či ven.

Pro intenzivnější a kvalitnější zvuk jsme vzali i Sony SX-88. Má své místo a používá se, když máme chuť na pořádný rámus, kdy se navzájem neslyšíme, nebo si chceme pustit film.

Mám rád filmy s kvalitním zvukem. Vážně mám rád filmy. Proto jsem koupil i tablet od Lenova s projektorem. Překvapila mě výkonnost a výdrž baterek. Proto pravidelně pouštíme v autě film, sem tam i na auto, anebo když je možnost promítáme na bílou stěnu a za úplné tmy třeba 6 m uhlopříčka. Jasně, že pak už kvalita není tak výrazná, ale i tak je to zážitek. Promítání je na prostěradlo, ale možná někde seženeme za pár korun nějaké menší promítací plátno na zvýšení kvality.

(Poznámka po návratu: tablet nezabere místo ani váhu a sloužil i jako navigace, když jsem měl tlačítkový fon, druhá hudba Sony asi příště doma.)

BOSE se stará o hudbu v autě. Nebyl čas na instalaci HiFi soustavy a kvalitu zvuku je uspokojivá. Výhoda další je, že je přenosný a nepotřebuje napájení. BOSE je umístěn uprostřed palubky.
Na palubce je “měřič roviny”, ale v půli cesty jsem si koupil chytrý telefon, který dokáže měřit náklon, takže už se nevyužíval. Osobně se dobře nevyspím, když mám hlavu dole třeba jen o jeden stupeň, boční náklon je OK do dvou stupňů. Pak už jsem to měl v oku, že jsem parkoval v terénu na ideální nulu i bez měření – osmkrát z deseti. Zařízení vpravo posílilo naší aktuální polohu někam do satelitu a ten to posílal zpět na zem a dalo se čekovat, kde se přesně nacházíme – využívali jsme v druhé třetině cesty.
Kdyby BOSE nestačil, nebo dáváme film, zapínáme tohohle sto watového Soňáka, který je připevněný suchým zipem přišitým ke stěně, a to vedle vstupu do koupelny.
Součástí naší výbavy byl i malý tablet s projektorem, takže jsme si dopřávali sem tam film s dobrým zvukem. Někdy, když byla parta, či příležitost, bylo promítání venku, nebo v garáži, či jinde, prostě letní kino (-:

Navigace

K navigování slouží tablet, můj či Kačky mobil, nebo Garmin. Papírové mapy a průvodce. Jak kdy se na co sáhne. Všechno to jsou pomocníci a nad tím vším by měl vždy vládnout zdravý rozum. Často nás mapa či navigace, nebo cedule vedou opravdu špatně a my když jim bezmyšlenkovitě věříme, se ocitneme v řiti.

Navigují nás nejčastěji aplikace maps.me, Sigic, Google maps, Garmin. Samozřejmě máme i podrobné a kvalitní papírové mapy jednotlivých států, které projíždíme.

Proč navigace a né bez? Pořád je to o tom samém, nepotřebuji ani sobě ani nikomu jinému dokazovat že to jde bez GPS, nebo že to umím i bez toho anebo tím sám sebe “povýšit” nad ostatní. Jsou to pomocníci, někdy je to s nimi jednodušší, někdy jsou k ničemu, někdy to hodně zjednoduší a nabídnou výletníkovi víc možností. Vždy by konečná volba kudy, a jak se pojede, měla být na řidiči, né na nějakém zařízení.
Navíc chytrý telefon, či tablet považuji za navigaci, nebo GPS zařízení, které nám může pomoci a kdybych chtěl tvrdit že jedu bez GPS musel bych tyhle všechny zařízení nechat doma, kdybych chtěl být poctivý a to se mi taky nechtělo.
Na některých cestách jsem jezdil bez navigace, někde byla navigace k ničemu.

Na cestě jsme se dověděli o aplikaci pro cestovatele, funguje off-line, je tam databáze divokých i placených kempů, a všeho co výletník potřebuje vědět. U jednotlivých položek jsou recenze a zkušenosti ostatních. Díky této aplikaci jsme nemuseli hledat i několik hodin místo, kde přespat. Patagonie byla celá obehnána ploty a nedalo se jen tak někde zakempit, tahle appka nám pak usnadnila život.

Zabezpečení

Třikrát se mi pokusili vykrást auto v Keni, když jsem v něm spal.
Jednou mi ho v Etiopii vykradli, opravdu neuvěřitelná storka popsaná v knížce.

Zkušenosti mi tedy napověděly, že bych zabezpečení neměl podceňovat. Na dveřích řidiče i spolujezdce jsou zámky, které se dají zavřít i otevřít pouze zevnitř, dveře u stolku se dají otevřít pouze zevnitř a „hlavní“ dveře se dají zamknout přídavným zámkem zvenčí. Neříkám, že se do auta nikdo nedostane, ale určitě to nebude tak jednoduché, nebo zloděje neotevření jedněch, či druhých dveří může odrazit. Na okna v kabině měly být nalepeny před odjezdem folie, které měly z oken udělat nerozbitná. To se nestihlo. I velikost přídavných oken na boku auta se vybírala tak, aby se jimi nikdo lehce neprotáhl, nebo nemohl zas tolik odnést (-:

Samozřejmě, že máme v autě několik bezpečnostních schránek, kde jsou uschovány peníze a cennosti. Boční okna jsou tak vysoko a na bocích není bez otevřených dveří schůdek, takže i při rozbitém oknu by se do auta velice špatně dostávalo. I když né na této cestě, tak se mi stávalo, že v noci auto někdo oblejzal a za něco lomcoval, zda to nejde odnést, k tomu účelu se měl u postele nainstalovat spínač „panic“, který po stisknutí měl aktivovat vzduchový truck klakson, který by zaručeně šmátrala vyplašil, podobně jsem chtěl udělat i uvnitř nějaký max. klakson s časovým zámkem, po příchodu odkódovat, jinak by se X decibelu spustilo v prostoru uvnitř a prostor by byl neobyvatelný díky hluku.

Příprava na to byla, jen se to nedotáhlo, dle mě naprosto KO řešení pro zloděje, zvuk by měl být jak výstřel a zkuste si na uzavřené střelnici vystřelit bez sluchátek a pak se v tomhle hluku pohybujte po autě a něco hledejte a kraďte a u toho doufejte, že to nikdo neuslyší a nepřijde …. Obyčejný alarm už v té všednosti je tak běžný, že nikdo nereaguje, ale opravdová max trubka z náklaďáku udělá takový bordel, že to bude slyšet všude a jen tak se to nepřehlédne.

Na dveřích u spolujezdce i u řidiče jsou ocelové zámky ovládané pouze zevnitř. Ty se zamknou, odcházíme vchodem z obytné části a ty dveře se zamknou dalším přídavným zámkem.
Venkovní zámek na posuvné dveře.
Při přepravě auta přes oceán jsme poprvé dali motorku dovnitř, podruhé ne. Ale na obě cesty jsme vyrobili příčku, mezi kabinou a obytnou částí, aby nám někdo neudělal čistku, slyšeli jsme o hodně takových “čistících” případech, proto jsme nechtěli nic riskovat.

Ostatní věci, co považuji za důležité zmínit

Prodlužka 25 m, hadice na plnění vody, dva hasicí přístroje, jeden je u spolujezdce, druhy za řidičem u stolku. Malá sekera, pila na dřevo, měřič roviny (já se blbě vyspím, nebo nevyspím, když mám hlavu dolů), spot co přenáší aktuální polohu na internetovou stránku.

Hasicí přístroj, v některých zemích je součástí povinné výbavy, v některých zemích jsou dokonce povinné dva, stejně tak dva trojúhelníky. My jsme měli jeden hasící přístroj na schodu u spolujezdce a druhý u nohy jídelního stolu.
V kabině se na podlahu nalepila izolace hlavně proti hluku, na ní se položila další protihluková vrstva a na ní se ještě posadili zapošité na míru vystřižené koberce, stejně tak na buben motoru. Ten se zevnitř vylepil proti hluku, z vrchu se také polepil a nakonec ještě přikryl krytem vyrobeným z koberce.
Před cestou jsme dostali kaktus, viz foto. Trpěl, ale přežil i cestu z Ruska do Jižní Ameriky. Překročil asi desetkrát hranici mezi Chile a Argentinou, kde je zákaz převážení ovoce a zeleniny, semen, masa a podobně, no a po jedenácté na něj přišli, nikdy jsme ho neschovávali, zapomněli jsme na něj. Tak jsem v Argentině na poušti vydloubl v zemi kus malého kaktusu, zasadil a cestovali jsme s náhradníkem, a ten dorazil až do Čech.
Olemování koberců, Kačky strana růžovou nití, Marka strana modrou nití.
Klín na vyrovnáván výšky při parkování v terénu, několikrát se používal i při vyprošťování, i když měl vydržet, nevydržel. Jeden jsem stejně někde nechal a druhý se rozpadl v průběhu zbytku cesty.
Jeden výjezdový pás je na zadních dveřích, druhý je na zahrádce u bedny. Skvělý pomocník při zapadnutí.
Zadní couvací kamera. Jednak nám v začátcích spíše kontrolovala motorku, zda neulítla, nebo nám jí někdo ve městě nekrade. Ale sloužila i při couvání, třeba v noci, nebo ve špatně přístupném terénu, kdy třeba nebylo moudré vystupovat.
S mou technickou podporou jsme vymysleli takovéto řetízky na konci kardanů. Protože když se jeden ze tří kardanů utrhne, na straně ve směru jízdy, spadne dolů na zem, bude klouzat po zemi ve směru jízdy, zapíchne se do nerovnosti, auto se o něj zapře a auto vyletí do výšin jako tyčkař Andrej Bubka.
Olemování koberce u řidiče, u spolujezdce je olemování růžové.
Všude je nějaká havěť, která se vám chce dostat do baráku. My jsme pravidelně jednou za dva až tři týdny vystříkávali auto “Reidem” nebo něčím podobným, aby jsme ty krasavce minimálně odpudili. Sem tam se ukázal v autě i šváb. Na cestě jsme slyšeli vyprávět, jak se dostala auta myš a několik dnů jí dostávali z auta (-:
Ke konci cesty začaly praskat disky, a tak se vařily pravidelně.
Otřesy a těžký naviják přestřihly šrouby, který držely přední nárazník, vše se vyztužilo, opravilo a již OK.

Co udělám jinak, až budu stavět auto znovu?

Určitě váha. Když bych stavěl auto znovu na tuhle cestu, bylo by tak o 250 – 600 kg lehčí. (Lehčí materiály, asi bych přemýšlel nad každou namontovanou součástkou a vybavením.) Vyladil bych ještě víc auto tak, aby jeho cestovní rychlost po dobrých silnicích mohla být v pohodě klidně GPSkových 110 – 130 km za hodinu.

Určo bych trochu pošteloval výkon, nebo přidal turbo, nyní nám jeden kůň veze skoro 50 kg a po snížení váhy a zvýšení výkonu bych rád dosáhl toho, že jeden kůň bude mít na zádech max. 33 kg. Děsivé kopce, kdy výkon schází, šteluji a zlepšuji vše i během cesty. Naše cestovní rychlost po normálních silnicích bez kopců je 80 – 100 km za hodinu (při otáčkách 2000 na pětku jedeme devadesát, což je na spotřebu skvělé, ta je na normálních silnicích 13,5 – 16 litru na 100 km – při každém tankování měříme spotřebu).

Trochu matiky: předpokládám-li dle mé zkušenosti, že na cestě kolem světa najedu 70.000 km, což znamená, že při průměrných cenách nafty je rozdíl mezi spotřebou 12 a 16 litrů na 100 km 61.000Kč, stejně tak rozdíl mezi průměrnou rychlostí 50km/h a 90km/h s tím, že v týdnu řídíš max. pět dnu a za volantem jsi 8 – 10 hodin, znamená strávit na cestě jen za volantem buď 175 dnů nebo u silnějšího auta pouze 97 dnů.

To znamená DVA MĚSÍCE A DVA TÝDNY ROZDÍL – buď být za volantem, nebo si užívat čas něčím příjemnějším. Rozhodně nikam nespěchám, ale kdybych měl volbu, tak raději tu dobu chodím po horách, ležím u vody, poznávám, píšu a dělám milion jiných věcí. Nevadí mi řízení, řízení mám rád, ale když budu mít volbu, budu raději za volantem o pár měsíců méně. Pořád vycházím z toho, že na většině cest se dá jet v pohodě 100 – 120km/h. Často, když je možnost sjet na dálnici či silnici první třídy a jet třeba 150km/h, ale když auto jede max 100km/h a do prudkého kopce 45km/h volbu člověk nemá. Konec matematické vsuvky.

Než auto vyjelo na cestu, stálo asi dva roky skřížené v kopci, listy byly opravdu hodně provislé. Na špatných cestách se oddělaly asi po pěti tisíci kilometrech. V Kyrgyzsu jsme je nechali vyměnit za nové. Paráda, auto se zvedlo asi o 12cm a bylo to poznat i na pohodlí, ale asi po tisíci kilometrech péro ruplo, naštěstí jsem byl mírně nedůvěřivý a origoš péra ještě vezl na autě – pro jistotu. Takže se pak sehnal někdo kdo “oživil” stará péra na lisu, přidal k originálům jedno nové kvalitní a vrátili jsme původní.

Určo bych před odjezdem najezdil min 5.000 km a testoval a bydlel v autě a snažil se pilovat a upravovat. Kdybych jen v autě spal a nejezdil, určitě mi to odhalí mnoho nedostatků předem a nemusel bych je ladit na cestě – vyjelo se s nulovým testem, ve stresu, bez vyzkoušených a prověřených věcí, které se na cestě dodělávaly.

Kolik to celé stálo

Snažil jsem se udržet pod kontrolou každou investovanou korunu:

Pořizovací cena hasičského vozu byla 463.000 Kč.

První etapa úprav (nárazníky, zvednutá střecha, odstranění rzi, opískování spodku,nátěry, zahrádka, solární panely, obroušení vnitřku, dvě palivové nádrže, plynové nádrže, nádrže na vodu …) vyšla na 286.000 Kč.

Vybavení

  1. etapa: okna, topení, rozvod plynu, vybavení pro WC a koupelnu, kuchyň, materiál na obložení, zateplení – 123.000 Kč
  2. etapa po pěti letech: držák motorky, držák navijáku, konstrukce postele, WC, předělání palivového systému, zvuková izolace, hudba, obložení, držáky na baterie, nádrž na vodu, schůdky, klimoška, světla, přídavná světla, instalace klimošky, naviják, zvýšené sání atd atd atd. Když tato částka za druhou etapu přesáhla 848.000 Kč, už jsem jí dál přestal sledovat.

Nutno podotknout že nějaká část věcí se nevyužila a předělala z první etapy, stejně tak se celá přestavba v druhé etapě dělala hodně narychlo, tedy se někde muselo zaplatit asi víc a mnoho věcí by se udělalo jinak a podstatně levněji, kdyby na ně byl čas. Nutno rovněž podotknout, že mi s autem pomohla více než desítka lidí, kteří na práci na autě strávili možná celkem 500 hodin bez nároku na jakoukoli odměnu.

Do investice jsem připočítal i věci, které nejsou zas tak součástí auta, jako motorka, navigace, hudba, ale vezu je s sebou.

Jen pro ukázku: Klimatizace + měnič k ní + její instalace + naviják + lednice + držák na motorku + motorka + elektroinstalace do profíků + centrála = 416.000 Kč.

Suma Sumárum jsem do auta investoval přes 1.800.000 Kč.

Nyní bych auto do této a lepší podoby dal určitě za méně peněz.
Výhoda tohoto modelu je, že má svou cenu a cena oproti novým autům neklesá, drží se a naopak stoupá, těchto aut opravdu není moc. Navíc Bublinka ještě nemá najeto 100.000 km takže je to stále po motorové stránce auto před pubertou.

Ale jedna fáze končí a druhá začíná.

S těžkým srdcem jsme se rozhodli že Bublinka by měla jít do rukou dalšího dobrodruha, který se s ní vydá na dobrodružství.
Dobrodruh se zatím nenalezl, ale snad se objeví, když né, bude čekat na dotůnění až bude čas.

Uvidíme zda drobnosti které se na cestě přihodili postupně budeme opravovat, nebo to necháme na nového dobrodruha.

Obecně ke stavbě auta na expedici

Dle zkušeností a toho co jsem viděl, za kolik se dá upravit dodávka, či auto na expedici:

  1. chci cestovat a nemám prachy, nebo jsem sparťan, nebojím se toho – investice do úpravy auta či dodávky 5 – 20.000 Kč. Potkal jsem v Kyrgyzstánu kamaráda, co si koupil za 10.000 Kč dodávku, hodil tam matrace, banánové krabice s věcmi, plynový vařič, kanystry a deseti letou holku a vyrazili, pak za ním přiletěla přítelkyně s druhou dcerou a měsíc společně cestovali.
  2. chci cestovat a nepotřebuji komfort – investice do úpravy auta či dodávky 20 – 40.000 Kč. Když jsem pln nadšení a odhodlání upravoval Patrola, stloukl jsme tam jen z překližky spaní, vysouvací zásuvky, dal barely, na střechu dal dřevěné vojenské bedny za 10 Kč, hodil plynový vařič s tří kilovkou a vyrazil.
  3. chci mít příjemné cestování a nějaký komfort – odhadem 40 – 200.000 Kč, podle toho, jaké mám nároky a jaké auto pořídím a upravuji a kam se chystám.
  4. chci tam mít vše, abych se cítil jako doma a dělalo mi radost žití v autě i několik měsíců a nestrádal jsem 200 – 500.000 Kč
  5. chci si proměnit auto či dodávku v expedičák, který je schopný se dostat skoro všude, přežít v mínus třiceti i v plus padesáti a můžu v něm žít komfortně bez civilizace několik týdnů 300.000 – 2.000.000 Kč a víc.

To jsou nějaké mé zkušenosti ze staveb aut, včetně tohoto Mercedesu. Ale každý má naprosto jiné nároky a parametry, někdo dokáže cestovat tři měsíce bez sprchy a rok být jen o studených fazolích a souložit jen jednou za měsíc na kapotě, když nikdo nejede. Né, že bych to nedokázal, rád na takovéto výlety sem tam vyrazím, když se to tak semele, pak se tomu nebráním, ale nějak horlivě nevyhledávám podobné výlety, které by měly trvat několik měsíců či let.

Já už nepotřebuji při cestování trpět a vím, že to není nutné – není to o prostředcích, ale o schopnosti najít cestu, která by pro mě byla tou nejpříjemnější ve všech směrech a dělala mi radost.

Co stála naše cesta kolem světa?

jsem trochu statistickej, psali jsme si nejen knihu jízd, kde jsme zaznamenávali přesné GPS míst kde jsme spali, denní stav tachometru, ujetých kilometrů, natankovaných pohonných hmot, ale zaznamenávali jsme si i pečlivě peněžní deník, který měl kolonky nafta, jídlo, výdaje za auto, výdaje za ubytko (kemp popřípadě hotel), parkování, mýtné, poplatky, vstupy, rozmazlování a dělali jsme uzávěrky po jednotlivých zemích nebo po měsících. vše se dle aktuálních kurzů přepočítávalo na koruny.

  • jednou z největších položek byla nafta: 289.537,-
  • další vysokou položkou byla přeprava přes oceány: 217.522,-
  • letenky domů a k autu: 145.872,-
  • jídlo, restuarace, ubytování, kempy, vstupy, mýtné, poplatky, opravy a ostatní na cestě: 348.343,-
  • je to bez položky “rozmazlování”

Celkem tedy 992.880,-

Na samotné cestě jsme dohromady byli 16měsíců, auto samotné vystartovalo na cestu 5.6.2016 a na stejné místo se vrátilo 21.6.2018

Fotky vznikly v polovině roku 2017, tedy velký kus po startu a nějaký kus před cílem. Auto tedy bylo stále v akci, přišlo by mi jako velká lež dojet domů, vyskládat nepotřebné věci, odstranit harampádí, co zabarikádovalo koupelnu a až pak dělat fotky auta a tvrdit, že takhle cestujeme a jak je to vše funkční, když by to bylo nefunkční (-:


Autor textu a fotek: Marek Havlíček
sledujte Marka a Kateřinu na FB KaMa na cestě kolem světa
tento článek původně vyšel na Markově osobním blogu


 

Info o nových článcích a videích na e-mail

Info o vydání nového článku ti vždy pošlu na e-mail, ať o nic nepřijdeš. Žádný spam, odhlášení na jeden klik. Tak to zkus.

Formulář se odesílá, počkejte prosím...



Autor

martin.kolcaba@gmail.com'

Martin von Nomádem.cz

Provozovatel Nomádem.cz, NomadShop.cz a konzultant internetového marketingu libující si v SEO a použitelnosti webů.

2 komentáře u „Výběr a stavba obytného auta na cestu kolem světa“

  1. Je úžasné číst něco takového a opravdu závidím 🙂 Jen jedna otázka mi v hlavě běží skoro od začátku čtení. Kde človek bere peníze během cesty? Nebo snad ” hodí ” do trezoru mega a vyrazí na cestu? 🙂 A také normální člověk by se asi nemohl na dva roky odtrhnout od práce která ho živí tedy alespoň si to myslím. Tuhle otázku si kladu už nějakou dobu proto že bych moc rád zažil něco takového co popisuješ . Každopádně moc děkuji za určitě vyčerpávající psaní tohoto popisu a přeji spoustu štastných kilometrů 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *